Bylo mi patnáct a chodila jsem do prváku na gympl. Byli jsme humanitní třída a měli jen tři kluky. V zimě jsme jeli na lyžařský kurz do Krkonoš. Jelikož jsme s našima na hory nejezdili, měla jsem hodně nemoderní modré oteplovačky po sestřenici a lyže s dřevěnou skluznicí. Když se mělo jít na běžky, všechny jsme simulovaly bolení v krku a vymknuté kotníky. To pak za náma do pokoje přišli oba tělocvikáři, přikázali nám sundat trička a poslouchali, jak nám tluče srdce a jestli nemáme šelesty na plicích. Hrozně jsme se u toho hihňaly, a když odešli, říkaly jsme si jaký jsou to prasáci, ale v podstatě nám to přišlo normální a ani nás nenapadlo někde si stěžovat.
Byly jsme zvyklé.
Z dopravních prostředků.
Věčně byly narvaný a většinou nás v nich někdo ošahával. A my obvykle mlčely a hrozně si přály, aby už ten dotyčný vypadnul. Dost často jsem vystoupila dřív já a došla cestu pěšky.
Chodila jsem do tanečních. Bylo to utrpení, protože jsem byla dost buclatá a kluků bylo mnohem míň než holek a tak jsem zůstávala stát. Už jsem to někde psala, ale nejtrapnějc jsem se tam cítila, když jsme se učili čardáš, kde má v závěru holka naskočit klukovi na nohu a můj tanečník řekl, že mě si na koleno nahazovat rozhodně nebude.
Na prodlouženou mi táta koupil šaty v Tuzexu, ale když je přinesl, ukázalo se, že je to západní noční košile. Tak jsem v ní šla.
Psala jsem svoje první povídky. O sebevraždách, lásce a o andělech.
A na kytaru jsem hrála kromě Joan Baez, Dylana a Kryla taky svoje protestsongy.
Ale jen tajně ve svém pokoji, což bylo asi dobře.
„Na rozcestí poutník stojí, patník oťukává hůlkou svojí. Tak i člověk častokrát jako slepý zůstane stát. A dá se špatnou cestou. To proto, že netuší, že ta, po které jiní jdou, nemusí být nejlepší.“
Ve školním Interkroužku jsem zpívala ruské lidové a sovětské budovatelské písně. Bavilo mě to. Jezdili jsme hrát na schůze KSČ a ROH a dostali jsme tam chlebíčky a limonádu. A ulili jsme se z vyučování. Ne že bych si neuvědomovala, že zpívám nepříteli, ale mně se ty písně zpívaly hrozně dobře. I v lese na chatě jsem s radostí a nahlas vyřvávala „Halí hola od lodi k lodi, od fábriky k fábrice jdem. A s dělníky ruku v ruce prapory revoluce po celé zemi rozvinem.“ Tu jsem měla nejradši.
Ale kromě nich jsme měli i set amerických protiválečných od Dylana. Před promítáním filmu Bílý Bim, černé ucho (jak jsme se na něm všichni nabrečeli) jsem měla sólo s písní Bangladesh od Joan Baez. Odposlechla jsem ji slovo od slova z desky. Ty jsem chodila poslouchat k Janě, kamarádce našich, která bydlela přes ulici. Měla taky desku s pohřbem Jana Palacha a mně se líbilo, jak mi běhal po zádech mráz, když Václav Voska recitoval: „A tady stojí socha bez pochodně. A tady běží pochodeň bez sochy. …“ Na výročí upálení jsem nosila v klopě trikoloru.
Možná to bylo trochu schizofrenní, ale my jsme v tom vyrůstali, takže nám to ani nepřipadalo divný, že při zkoušení z občanky mluvíme o osmašedesátém jako o kontrarevoluci, které zabránila internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy a pak jsme si doma prohlíželi časopisy a fotky ze srpnové okupace a záviděli našim rodičům, že zažili takovou dobu. Vlastně já nevím jak ostatní, ale já to tak měla. Hltala jsem staré Filmy a doby, Studenty, Mladý svět a Kino a bylo mi líto, že já nikdy nic takovýho nezažiju, že už budu do smrti žít v tomhle pokrytectví, šedi a nesvobodě, kdy si musím dávat pozor, před kým co říkám.
Kde mi každý den mohli zavřít tátu, protože byl chartista. Zakázaný spisovatel. Byla jsem na to hrozně hrdá.
Ale do SSM jsem vstoupila, protože jsme s mámou a babičkou usoudily, že je to nutný kompromis, pokud chci vystudovat. V osmé třídě jsem se účastnila Olympiády v ruském jazyce a kdybych ji byla vyhrála, museli by mě přijmout na gymnázium bez přijímaček. Vzali mě i tak, protože jsem se dobře učila.
Babička mi totiž neustále kladla na srdce, že „jim“ to musím natřít. Musím mít tak dobrý známky, že by byl zločin odepřít mi vzdělání. Tak jsem jim to teda natírala, pokud to šlo. V matice moc ne.
Naši byli už čtyři roky rozvedení. My se sestrou Majdou žili s mámou a babičkou. A pudlicí Zuzankou. Náš rodinný život se odehrával převážně před zrcadlem v předsíni. Máma i babička v jednom kuse něco šily a pak to na nás nebo na sobě navzájem špendlily a srovnávaly to s obrázkama v Neue Mode nebo v Burdě. To byly jediný dva módní časopisy, které se daly sehnat. Ve speciálním obchodě v Jungmannově ulici.
Táta dělal kotelníka v hotelu Merkur v Hybernské ulici s Vaškem Malým (ten se mi moc líbil) a Václavem Bendou. Nosil v té době bílý džíny a safari sako a vůbec se nepřevlíkal, když nakládal koks do kolečka a pak ho sypal do žhavých tlam pecí. Měl ty kalhoty samou šmouhu od mouru, ale bylo mu to jedno, chodil po ulici a zpíval si. Což ségra nesnášela a v jednom kuse kvičela, ať mlčí a sápala se po něm, aby mu zacpala pusu. Bylo jí deset.
Mlely se ve mně dva protichůdné pocity. Přitahoval mě svět, ve kterém se pohyboval táta. Svým způsobem jsem žárlila na všechny ty děti Němcovy, Tominovy, Bendovy, Pitthartovy…. které byly přímo v centru dění. Zažívaly domácí prohlídky, policejní sledování, štěnice v bytě a přátelily se a vyrůstaly se spoustou zajímavejch lidí. Připadaly mi mnohem svobodnější, než jsem byla já. Taky odvážnější a statečnější. Já si proti nim žila jako v bavlnce. Jen sem tam jsem nasála u táty nebo na návštěvě u jeho známých atmosféru, ze které se mi svíral nervózně žaludek a pak rychle zpátky do bezpečného pásma nutných kompromisů. Musím přiznat, že jsem byla vlastně ráda, že mně se nic neděje a můžu si užívat v celku bezstarostný život. A v něm jsme se tiše radovali, že v Polsku byla založená Solidarita a drželi jsme Walesovi a Polákům palce, tajně jsme četli Vaculíka, Kohouta, Kunderu, Škvoreckýho, poslouchali Martu Kubišovou a prozpěvovali si Kryla, Hutku, Karáska. Plastici na mě byli moc kakofonní, nechápala jsem, co na nich táta má.
Nejvíc jsme doma ale poslouchali rádio, Interprogram rádio Praha. Každou čtvrt hodinu hlásili zprávy. V celou česky, pak rusky, anglicky a německy. A mezi tím pouštěli písničky. I anglický. Barbaru Streissand. Toma Jonese. Elvise.
V televizi běžel Okres na severu, seriál, na kterej už se nedalo ani koukat. Ale na Majora Zemana čuměl každej. Že to byla detektivka.
Jinak dávali německý blbosti. Francouzský kriminálky s Gabinem a Delonem. V českých detektivkách se většinou nevraždilo. Vyšetřovalo se spíš rozkrádání socialistického majetku, pašování a pokusy o tajné přechody hranic. Takže jsme se u americké detektivky Svědek na zabití opravdu klepali strachy, když ji toho roku dávali.
Chodili jsme do kina. Opatřila jsem si legitku do Klubu a do Ponrepa. Kina, kde se daly vidět Lásky jedné plavovlásky, Černý Petr, Valerie a týden divů, Festival, Perný den, Starci na chmelu, Adelheid, Petrolejové lampy…
V létě jsme jely s holkama ze školy na brigádu. Pracovaly jsme v pohraničním pásmu, hned za ubytovnou byla závora a u ní na stráži vojáci s červenými barety.
Večer jsme se vždycky svlíkly do půl těla a postávaly u osvícených oken, aby si ti chudáci na vojně trochu užili. Měli dalekohledy. V lese, když jsme měly pauzu, jsme se nahé opalovaly na mýtině a prsty vyškrabovaly konzervy s paštikou, co jsme dostaly k svačině. Vozili nás modrým antonem do pohraničního pásma, ale do Rakouska to byly stejně ještě nejmíň dva kilometry. Možná i víc.
Libě voní Chesterfieldky v celofánu….
Tuhle Kohoutovu báseň nám přečetl náš češtinář, abychom si nemysleli, že je Kohout bůhvíjakej frajer, když psal oslavný básně na komunistickou stranu. Náš češtinář byl sice trochu narcis, ale byl dobrej. Vyhodili ho z filosofický fakulty a nikdy nám neříká žádný nesmysly. Snaží se nás vážně něco naučit. Rozlišovat kvalitní a nekvalitní literaturu. Neobdivovat zbytečně ty, co píšou samizdaty, když není proč. Ani se nebál, že ho někdo z nás udá. Nejspíš s tím musel počítat.
Ta báseň o těch Chesterfieldkách (mimochodem, to jsou cigarety, který kouřil Ernest Hemingway) byla o pohraničníkovi, kterej na čáře spatří krabičku amerických cigaret a váhá, zda si je má vzít, nebo ne. Ten kapitalistický výrobek. Ten produkt imperialismu. Samozřejmě, že je tam ten pohraničník nechá ležet a zapálí si Partyzánku nebo Letku nebo něco podobnýho socialisticky československýho. I když ty Chesterfieldky tak libě voní.
Když nás modrý anton dopravil večer zpátky do ubikací, vysprchovaly jsme se a masírovaly jsme si záda. Pak jsme zjistily, že je docela příjemný masírovat si navzájem i hrudníky. A celé namazané, lesklé od indulony a repelentu jsme se pak vystavovaly v těch oknech, aby se naší armádě žilo líp.
„Přijela prej nějaká delegace ze Sovětskýho svazu, máme jim přijít zazpívat.“
„Ses posrala, ne Máňo? Vo prázdninách, na brigádě budu chodit zpívat na schůze budovatelský písně?“ klepe si na hlavu Ryvo.
„Hele, ta schůze je v hospodě, třeba nám tam objednaj něco k pití.“
Nám tam totiž nenalejou. Že jsme nezletilý.
„Tak kdo de?“
Maruna, Ryvo, Sucho, Táňa a já. Maruna nese kytaru.
Sedí za stolem. Tři papaláši, tlustý a zpocený ruský a několik našich českých, ale nemaj na sobě saka a kravaty, maj na sobě myslivecký obleky a na věšáky u vchodu pověsili čepice.
My jsme taková kulturní vložka?
Upoceně se usmívají, před sebou láhve vodky.
Pán, co nás tu má na starost, kolem nich skáče, mrká na nás, ukazuje, kam si máme stoupnout a „Hrajte, hrajte holky, nějakou pěknou, třeba nějakou ruskou lidovou nebo tak něco…“
„Va palě berjozonka stajála. Va palje kudrjávaja stajála.“ Trojhlasně. „Ljůli, ljůli stajála.“
Hrajeme jim jako nějaká barová kapela a oni tam chlastaj, rudnou v ksichtech a děsně se potí. Podupávají si nohou, poklepávají prsty do stolu.
Jeden na nás kývne, zelené sako si přehodil přes židli, kravatu má uvolněnou, bílá košile se mu rozvírá na břiše. Je v obličeji nezdravě oteklý. Přistrkuje před nás stakany s vodkou, my to do sebe hážeme a doufáme, že přijdou další. Panáky. Maruna se nafukuje, jak jí ta ruština jde, směje se, za chvílí sedí už jednomu Rusovi na klíně.
Už se asi ani o ničem nebavíme, uvědomuji si, že mám na stehně ruku asi stoletého Rusa, kterému po krku stéká v pramínkách pot, nejspíš se mu už rozteklo to sádlo v těle a kdybych do něj píchla jehlou, začne z něj ten olej vytejkat….
Venku se mezitím setmělo. Mám všechno rozmazané, všechno kolem mě hučí jako v úlu, všechno se točí.
Kdosi navrhl, že pojedeme na nějakou chatu, někam do území, kam se nesmí, někam k hranici. Láhve vodky, já taky jednu otevřenou držím, chlapi strkají do kufru Volhy basy piva….
Všechny jsme se na zadní sedadlo nenacpaly, dvě musí jet s někým jiným. Já s Marunou.
Pak se rozjíždíme, cuká to s náma, totálně na mol, my se chechtáme, v rukách ty lahve…. Marunu chlap vedle ošahává, já jsem na kraji u dveří, dělá se mi špatně, otvírám si okýnko.
„Zastavte jí!“
Otvírám dveře a zvracím. Druhý auto za námi muselo taky zabrzdit,
holky vevnitř zpívaj Študentská halenka….
Najednou jsem si uvědomila, co se děje. Pět holek a pět chlapů. Hnusnejch a slizkejch starejch komoušskejch sviní.
„Maruno,“ strčila jsem hlavu do auta., „Maruno, já nikam nejedu. Tohle bude průser. Já nikam nejedu, já chci zpátky.“
„Ses zbláznila, co blbneš?“
„Pojď ven, vrátíme se.“
Je mi ukrutně zle.
„No tak dobře. Tak já jdu sama.“
„Počkej!“
Auta se rozjela a za chvíli zmizela i jejich zadní světla.
„Jak se teď dostaneme zpátky?“
Nevim. Je mi to jedno. Lehám si do trávy u cesty a usínám.
Probudil nás až déšť. Bylo skoro ráno. A byla neděle.
V září jsem šla do druháku a bylo mi šestnáct.
Havel byl už rok zavřenej.
V Americe zvolili prezidentem westernového herce Ronalda Reagana. Co to musí být za tupce? Myslela jsem si. A navíc Republikán.
Na Václaváku přestaly jezdit tramvaje.
A otevřeli trasu A metra. Z Náměstí míru na Želivského. Přišla mi hezčí než céčko. Taková míň ruská, řekla bych.
John Lennon. Zemřel 8. prosince.
Co se to děje, že všichni najednou umírají?
Babička říká, že smrt chodí po třech. Vždycky, když někdo umře, brzy na to umřou dva další. Lennon je třetí. Nejdřív se zabil Hrzán. Pak umřel Werich. A teď John.
Světová zdravotnická organizace vyhlásila, že byly vymýceny pravé neštovice.
