Začal tím, že jsem se zamilovala. A hodně jsem zhubla, protože jsem z nešťastné lásky nemohla jíst. Jediný, co jsem do sebe vpravila, bylo mlíko s grankem. Zamilovala jsem se do kluka ze třeťáku.
Když jsem ho potkala na chodbě, podlamovaly se mi kolena a padala jsem do mdlob. Teda ne doopravdy, jenom jsem to tak dělala, když přešel a už mě neviděl. To jsem se pak holkám klátila do náručí.
Trvalo to asi dva měsíce. Pak mě jednou pozval na rande. Přinesl si i kytaru a zahrál mi krásnou milostnou píseň o motýlovi a kytce, kterou složil. Bohužel byla pro mojí kamarádku Marcelu a on chtěl ode mě vědět, co na ni asi řekne. Byl z toho pěknej trapas, když mu došlo, že jsem myslela, že ji zpívá pro mě. Ale nakonec jsme na tom byli stejně, protože Marcela měla ráda jinýho.
Dalo by se říct, že to byl poslední rok mého dětství, kdy jsem byla ještě nezkažená. Pila jsem jen výjimečně a nekouřila jsem, zato sprostě jsem už mluvila jako dlaždič. Dokonce mi můj otčím zakázal doma říkat „Kurnik šopa“, protože, jak řekl: „Ty si pod slovem kurnik představuješ jiný slovo.“ A měl pravdu, mnohem radši jsem nadávala „Kurva drát.“ To ta dvě r za sebou. Ty mě uspokojovaly.
Na druhý straně Gottwaldova mostu nám otevřeli Palác kultury. My mu říkaly Moby Dick a chodily jsem tam do přízemí do kavárny na kafe a na zelnou polívku s klobásou, když jsme měly prachy.
Ten rok jsem měla pocit, jako bych se ocitla v obrovským zámku se spoustou komnat. Jedna byla plná knížek, druhá filmů, ve třetí byla muzika. A já těma pokojema procházela a brala si, co se mi líbilo a šla jsem zas dál, k dalším dveřím a ty se přede mnou otevřely a za nima byla další místnost až ke stropu zaplněná novejma věcma. Nádhera. Já se vznáším, já si létám.
Stojím ve frontě před Ponrepem na lístky na Starce na chmelu a v pod paží mám obrovskou červenou bichli. Číst se mi teď nechce, abych řekla pravdu, já to vlastně vůbec nečtu. Jen si dávám pozor, aby byl dobře vidět titul.
Kerouaca čte každej. Ale kdo čte Shakespeara?
Už vloni v prosinci začala občanská válka v El Salvadoru. Moc se vždycky těším, až budou v televizních novinách ukazovat záběry z bojů. Všichni ti chlapi jsou tak hezký. Černovlasí, snědí, s tmavejma očima. Vyskakujou na hořící barikády, zvedají nad hlavy samopaly a křičí „Padria o muerte!“
„Komu to, proboha, fandíš?“ rozčiloval se zase táta. „Vždyť to jsou povstalci, komunisti!“
Jenže jim to tak sluší…
Jednoho takovýho ukazovali v odpoledních zprávách. Měl kolem čela uvázaný červený šátek. Zůstal ležet na zádech, hlavou dolů z tý barikády. Dlouhej záběr na jeho tvář. Večer jsem sledovala televizní noviny a doufala, že ten záběr budou opakovat. Jen pro mě, abych ho ještě jednou viděla. Měla jsem štěstí. Nejenom večer, ale i druhej den a celej tejden dokola omílali ten záběr znova a znova. Možná jsem nebyla jediná, kdo se do toho mrtvýho chlapa zamiloval.
Máma říká, že jsem morbidní.
A konečně mám kluka. Nebyla to sice láska na první pohled, spíš na mě vyzbyl, když ho Marcela ani Markéta nechtěly. Má doma nad postelí plakát Leonida Brežněva a na něm má napsáno: tento muž zemře roku 1982. Směju se tomu.
Kdo že to tvrdí? Že prej nějaká jasnovidka, co ji s tátou potkaly u silnice.
„Ty tomu věříš? Víš kolikrát už takový lidi předpověděli konec světa a nic se nestalo?“
Krčí rameny. Pouští Franka Zappu.
Pod Brežněva si pak pověsil moji fotku a na tu si pro změnu napsal Yoko Ono. Tak nevím, jestli to mám brát jako kompliment, nebo naopak?
V létě jsme jeli s tátou hledat hroby příbuzných na Slovensko.
Táta vzal s sebou Ya´akova, šestadvacetiletýho Američana, co žije v Jeruzalémě. Má zrzavý kudrnatý delší vlasy a díru na kotníkový semišce. Je hrozně pyšnej, že se učí rusky a tak teď už hodnou chvíli stojíme na nádraží v nějaký vesničce za Bratislavou a Ya´akov už asi po desáté sděluje paní v okýnku ÚSCHOVŇA BATOŽINY že je „iz Sajeďyňjonnych štátov Amériky“ a ona na něho zírá s otevřenou pusou, zatímco on šermuje americkým pasem. Nakonec mu na lísteček napsala: James – USA.
Geboren. Na náhrobcích se učím německy. Gestorben. Minulý čas už ovládám dobře.
V Trnavě jsme vlezli do polorozbořené synagogy. Po zemi se válí vytrhané zažloutlé a zašlapané stránky z modlitebních knih. Sbíráme je. Pak je táta za městem zakopal do země.
Umřel Jiří Voskovec.
Máma mě nepustila s mým klukem ani do Domažlic na dudáckej festival.
Na chatě jsem neměla kotoučák a tak jsem poslouchala rádio. Měla jsem vlastní, malý ruský za pět set korun. Po večerech jsem se na něm pokoušela ladit Radio Luxemburg, protože máma vždycky vzpomínala, jak ho v mládí poslouchali a jak tam slyšela všechny nejskvělejší písničky. Mně Laxík obvykle moc chrčí a taky nemám nikdy štěstí na to, aby hráli, co mě baví. Babička samozřejmě každou noc a každý ráno poslouchá Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Když skončí vysílání, přepne to na Prahu, kde je rozcvička.
Tentokrát jsem měla fakt štěstí. Chytila jsem anglický vysílání BBC, skoro nerušený. Přenášeli svatbu prince Charlese s Dianou. Netušila jsem, že se ten den mají brát a měla jsem velice slavnostní a povznesený pocit, že jsem se naprostou náhodou nachomejtla k takový historický události. Slyšela jsem je říct „I do“. Do tý doby jsem nevěděla, že Angličani neříkají před oltářem obyčejné „Yes“ jako my. Takže jsem byla nadšená. Že to teď vím. A že jsem je slyšela na vlastní uši právě v tu samou chvíli, kdy to v katedrále svatého Pavla slíbili.
Celý 21. srpen myslím na to, že tátu nejspíš na čtyřiadvacet hodin zavřeli, jestli neodjel z Prahy.
„Tak co, Sidonka, ještě furt panna?“ je to první, co holky ve třídě zajímá.
„Že váháte, děvy,“ orhnuju nos. „Já si ještě počkám.“
O prázdninách přišly o panenství čtyři.
Chodím do třeťáku.
Táta mě zapsal do kurzů hebrejštiny. Ale nechodím tam.
V synagoze mě to taky moc nebaví. Vadí mi, že musím sedět s ostatníma ženskejma za tlustou zdí a na modlící chlapy vidím jen úzkým okýnkem. A tříletej brácha si tam mezi nima klidně běhá a nikdo ho ani nenapomene. Protože děti můžou všechno. Ženský jenom tlachat za zástěnou. Ale proto jsou asi taky oddělený. Že jsou tak upovídaný.
Spolužačku Hanku nachytala matikářka, jak čte pod lavicí zakázanou literaturu.
„Si blbá, nebo co?“ nadáváme jí. „Se jako vytahuješ, že to nosíš do školy a čteš to zrovna při její hodině?“ Protože víme, že matikářka je předsedkyní KSČ na škole. Ale jdeme za ní do kabinetu, jde nás asi pět, a prosíme ji, aby z toho nic nedělala, přece Hance nezničí život, vždyť by se nedostala na žádnou školu, kdyby to měla někde zapsaný.
„Víte, holky, ona není zase taková svině,“ zastává se matikářky náš dějepisář. „Přinesla mi to, abych s tim něco udělal. Řekla, že se bude tvářit, že neví, o jakou knihu se jedná.“ A hodil petlicovýho Vaculíka Hance na lavici.
Za pár dní si mě a Hanku pozvala zástupkyně ředitele na přezkoušení z ruský básničky. Začínala: „Budevěstnik gordo réjet…“ Když to bezchybně odříkáme, dá se s námi do řeči. Takovej nezávaznej pokec… a najednou změní tón hlasu. „A jak to bylo vlastně s tím Kafkou, Kateřino?“ Nechápavě zírám, ale ona mi téměř slovo od slova zopakuje, co jsem říkala ten den v hodně češtiny. O Kafkovi.
Pak se Hanky zeptá, jestli jí to ve škole nebaví, když si čte pod lavicí. Odcházíme zpátky do třídy a je nám jako by nás polila vědrem studený vody.
„Kde to vzala? Jak se to všechno dozvěděla?“
Dějepisář se směje, jak jsme naivní. „To vám už dávno nedošlo, že v každý třídě je někdo, kdo jí donáší?“
Ne, to nás zatím ještě nenapadlo.
V Polsku mají prý mýdlo a cukr na lístky. A stanný právo. Doufejme, že to nedopadne tak, že tam naše vojáky pošlou dělat pořádek. To by byl vrchol. Naši lidi proti Polákům. Já mám Poláky ráda.
„Sověti to nedovolej,“ ušklíbla se babička. „Tohle nedopadne dobře.“
„Aspoň něco dělaj a neseděj na prdeli jako my!“ rozčílila jsem se. Mám Poláky ráda už od časů Kapitána Klosse a Čtyřech z tanku a pes. Když jsme jely s mámou jednou v zimě do Krkonoš, byly jsme až u polský hranice a já dala za čáru nohu. A s povolením pohraničníka. Polskýho. Vypadal skoro jako Janek od Šarika. Dal mi odznáček ze svý čepice. Plechový odznáček s orlicí. To jsem byla ještě malá.
Miluju Ameriku a Johna F. Kennedyho. Na krku nosím stříbrnej půldolar s jeho podobiznou. Při ruštině ho schovávám pod tričko. Ale nejvíc mám ráda Boba Dylana. Desku Hard Rain jsem dostala už v osmý třídě. Teď mám nahranou i Desire. A Highway Sixty One Revisited.
Na druhou stranu kotouče mi Vlasta Třešňák nahrál sám sebe. A protože ho taky miluju, tak ho zbožně poslouchám a představuju si, že to zpívám já. Ale to sem plést nebudu. To by bylo na dlouhý vysvětlování, jak to se sebou mám.
