Byla to divná známost. Nalepil se na nás pozdě v noci, když jsme sháněly otevřenou vinárnu. U Lazebnice byla jako vždycky mříž, ale on promluvil s vyhazovačem a pustili nás. Stáli jsme pod schodama, ale někdo tam nahoře upustil skleničku a střep řízl Veroniku nad oko.
Vyspala jsem se s ním. A když to chtěl, tak jsem s ním pak chodila. Vykládal mi spoustu nesmyslů, třeba že jeho kamarád dostává ze Západu hašiš v ampulkách a píchá si ho do žíly. Nebo že jeho brácha hraje v kapele Máma Bubo. Jinak jsme trávili čas v hospodě Na Rokosce a hráli do zblbnutí mariáš s místníma dědkama. Taky fandil Bohemce a chodil na fotbal. Nevím, proč jsem s ním chodila. Asi abych si nepřipadala jako coura, když jsem se s nim už vyspala.
Přihlásila jsem se znovu na feldu, ten rok otvírali angličtinu se švédštinou.
A pak jsem dostala předvolání k výslechu. Podala jsem si totiž žádost o výjezdní doložku do Německa za tátou.
Měla jsem se dostavit s občankou a s pasem. V kanceláři byl jen hnědej stůl s černým telefonem, za ním jedna židle pro vyslýchajícího a kus před ním, skoro uprostřed místnosti, druhá pro mě. Ve zdi napravo bylo ještě okýnko, co vypadalo jako okýnko ve školní jídelně. Tam, kam se vrací špinavý nádobí. Bylo zavřený.
Přišli dva. Jeden zůstal stát a druhej seděl. Nejdřív jsem jim musela dát pas. Pořád si s ním pohrávali, listovali v něm, pokládali ho a zase zvedali. A mně vůbec nenapadlo, že tím asi chtějí naznačit, že by mi ho taky mohli sebrat.
Chtěli, abych jim vyprávěla o cizincích, se kterejma jsem se setkala. Vycvičená od kamaráda Ivana, jsem na všechno odpovídala záporně. Takže: „Ne, já žádný cizince neznám.“
„Ale nepovídejte, co třeba ti Kanadani letos v zimě?“
No jo, Tony a Ken, prováděla jsem je po Praze.
„Nevzala jste je náhodou na prohlídku muzea V.I. Lenina?!
Ježišmarjá! Jo. Sebrali tam Leninovu bustu na takovým dlouhým podstavci, hodili si ji přes ramena a přišli s ní za mnou do další místnosti. Málem mě z toho kleplo, protože něco takovýho dělat s Leninem!
„A kde jste s nimi ještě byla? O čem jste mluvili?“
„On se mi ten Tony prostě líbil, tak jsem s nima pořád chodila,“ odpověděla jsem po pravdě.
„A co další cizinci?“
„Už žádný neznám.“
„Vy neznáte Davida? Přítele vaší tety? Odkud že je?“
„Je Angličan.“
„To je zvláštní, má ale izraelský pas. Co s vaší tetou dělá?“
Pokrčím rameny. „No choděj spolu.“
„A to je všechno? On je přece Žid, ne? Tak kam s vaší tetou chodí?“
„Do synagogy?“
„Ptáme se my!“ To ten, co stojí a zatím mlčel. Takže oni to fakt dělaj tak, jako je to ve filmech. Jeden je ten zlej.
„S kým se David stýká?“
„S jinejma Židama.“
„S kým ještě?“
„S mojí tetou.“
„A co vaše teta? Dělá něco jinak než obvykle, když je tady David?“
„No,“ usilovně přemejšlím, „nevaří mu vepřový.“
Ten, co seděl, se zvedl, párkrát plesknul mým pasem o dlaň levé ruky a zaklepal na okýnko. Kousek se nadzdvihlo a on pas škvírou prostrčil. Obrátil se ke mně. „Vy byste chtěla jet za otcem, že ano?“ Okýnko zaklaplo.
Kývla jsem.
„Když po nás něco chcete, tak nám ale za to musíte nějak pomoct.“ Pauza.
„Co ještě o Davidovi víte?“
Co bych jim řekla? Co ještě vím? Co ještě vím? Do háje, já o něm nevím vůbec nic.
Vstává od stolu, ten druhej udělal krok ke dveřím.
„Já vám o něm ráda řeknu všechno!“ vyhrkla jsem.
Posadil se zpátky. „Tak povídejte, co víte.“
„Říkal mi, že si moc nerozumí se svým otcem. Když byl malej, tak na něj byl prej přísnej. To je fakt všechno,“ sypu ze sebe jedním dechem.
Podívali se po sobě. Zaklepali na okýnko a podali mi pas. „Můžete jít.“
Jdu domů a mám nepříjemný pocit v zádech. Že mě někdo sleduje, že někdo zná každej můj krok, že mě někdo pořád vidí.
Doufám, že tu informaci o Davidovi, kterou jsem jim poskytla, nějak nezneužijou. Neměla jsem to říkat. Ale já se hrozně lekla, že mě vážně nepustěj.
„Díky bohu, že jsi tak blbá, že ti ani spolupráci nenabídli,“ řekl Ivan.
Doložku jsem dostala.
Zato jsem nedostala menstruaci.
Zavolala jsem mu. Hodně dlouho jsme se neviděli. A já byla ráda. Neozval se od chvíle, co jsem dostala to předvolání k výslechu. Napadlo mě, jestli to nějak nesouvisí, ale hodila jsem to za hlavu. I kdyby, stejně je to jedno. Sešli jsme se na Flóře u sochy rodiny.
Řekla jsem, že po něm chci jenom peníze na potrat a že před komisi půjdu sama.
Komisi bylo všechno ukradený. Doktorům v Londýnský zrovna tak.
A já budu vědět celej život, že jsem to udělala.
Začaly mi padat vlasy. Musela jsem se ostříhat.
Hodně času jsem trávila s Ivanem. Předčítala jsem mu svoje první literární pokusy, on mě fotil a chtěl se se mnou oženit, když jsem byla těhotná. Jednou mě vzal do hospody U Loupežníka. Seděl tam takovej zrzavej kluk a moc nemluvil. Ivan mu ukazoval fotky do sborníku, kterej sestavoval. Vazba na pevno se to nakonec jmenovalo a já tam měla povídku. Jedna holka mi později řekla, že ten Tonda, co tam s náma byl a tiše popíjel pivo, je prej „těžce zajímavej“. Nevím, seděli jsme pak ještě u něj před domem na lavičce a to taky nic moc neřekl.
V červenci jsme se ségrou odjely za tátou.
Čekal na nás ve Frankfurtu na nádraží a hned mi vzal z ruky tašku. Bylo mi trapně, protože mi došlo, že o tom ví. Asi mu volala máma. Koupil nám coca colu v plechovce. A u známýho, kterej bydlel blízko nádraží v červené čtvrti, jsme si pustili Jamese Bonda. From Russia With Love. Zjistila jsem, že Bonda nemusím.
Pak jsme jeli do Heidelbergu.
Přijela za mnou kamarádka z dětství a odvezla mě do Mnichova. Tam jsme v Anglický zahradě koupily od nějakejch kluků trávu a já se poprvé zkouřila. Byla děsně silná. Moc se mi to líbilo.
Táty mi bylo líto. V Praze byl pořád obklopenej lidma. Všichni si ho vážili a každej rád poslouchal, co povídá. Tady žili s Marcelou a dětma v paneláku na sídlišti pro přistěhovalce kousek za městem. Nikdo k nim nechodil. O šábesu jsme byli v synagoze, ale nebyla to synagoga, byl to přístavek na dvoře činžáku a tátovi tam říkali Čeke a mně se tam chtělo brečet.
Nakupovaly jsme s Majdou jako šílený. Chodily jsme po krámech a chtěly všechno. Poprvé jsem jedla nektarinky a kiwi. Domů jsme si přivezly kromě spousty oblečení taky houbičky na mytí nádobí, úžasný menstruační vložky, ze kterejch nelezla všude vata a k narozeninám mi táta koupil knihu písní Boba Dylana s notama a kytarovejma akordama.
Čas jsem tam trávila tak, že jsem chodila sem a tam po Haupstrasse s plechovkou coca coly v jedný a Marlborem v druhý ruce a připadala jsem si prostě jako v Americe.
Doma mě čekala zpráva, že mě na školu nepřijali. Máma mi to nechtěla volat, abych nezůstala venku. Ale já tam žít nechtěla. Byla jsem ráda, že jsem zpátky, i když mi teď Praha přišla ještě o něco šedivější a otlučenější než před tím. Já jsem tu její oprýskanou omítku měla ráda.
Dál jsem učila v obvodním kulturním domě.
A chodila jsem na soukromý hodiny angličtiny k Lily. Byla strašně hodná, trávila jsem u ní každej pátek ne hodinu, ale celý odpoledne a večer. Ukázala mi, jak se dělají samizdatový knížky a tehdy mě napadlo, že tátovi přivezu příští léto jako dárek vlastnoručně napsanej a svázanej román. O tom, jaký to bylo, když jsem byla malá. Jmenoval se Zmrzlinový pohár.
A tak jsem psala.
Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu.
Po Vánocích mě vzal Ivan na mejdan k Šárce. To byla jeho bývalá prsatá spolužačka. A jediná holka, se kterou jsem se v životě líbala. On nás obě miloval a my si z něho neustále utahovaly. Ale nebylo co pít a byla tam nuda. Řekla jsem, že pudu domů, ale všichni volali: „Nechoď, přijde Tonda a přinese nějaký víno.“ Přišel. Flašku si syslil a nikomu nedal. Když jsem mu ji chtěla sebrat, spálil mi hřbet ruky cigaretou. Pak mě začal líbat. Líbali jsme se čtyři hodiny v kuse. Když mě pak ráno viděla doma babička, vyjekla: „Kdo tě proboha pokousal, Káťo?“ Fakt jsem měla nateklou pusu. Tvrdila jsem něco o skříni, na kterou jsem v opilosti upadla.
A tak skončil rok 1984. Rok George Orwella.
