Toho roku proletěla blízko země Halleyova kometa.
Babička Pavlínka se zastavila před výkladní skříní potravin, kde byla pod nápisem „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ vyvěšená fotografie Michaila Gorbačova.
„To je ale hezkej člověk, Kateřinko,“ řekla.
„Prosim tě,“ potřásla jsem hlavou. „S tim flekem na hlavě!“
„On to s námi myslí dobře, já to vím.“ A usmála se na něho.
Babička Pavlínka je vlastně moje prababička, narozená roku 1900. Jednou týdně jí chodím nanosit uhlí ze sklepa a vysypat popel. Nedávno se mě ptala, jestli jí ty lidi z televize viděj, když ji má puštěnou.
„Když ten Goťák se na mě vždycky tak hezky podívá…“
Udělala mi bryndu místo kafe a k němu cukroví ještě od Vánoc. Musela jsem si ho namáčet, jinak bych si vylámala zuby. Posadila se proti mně. „Tak co? Už se vyjádřil?“ chtěla vědět.
„Ale babi, to už se dneska nedělá,“ zasmála jsem se. Dopila jsem, navlíkla si červenej kabát, kterej mi ušila babička Věra, a vyšla jsem do zimy.
Zemřel Jaroslav Seifert.
Tonda dostal chřipku a pak ho chytly záda. Musel oběhat, teda spíš obbelhat nějaký lékařský komise, než mu vystavili papír, že nemůže vykonávat těžkou fyzickou práci a z Výtahů ho propustili, aniž by platil podniku odstupné za vyučení.
73 vteřin po startu explodoval raketoplán Challenger.
Nevím jak ho to napadlo, ale chce, abych zpívala v jeho kapele Veselí filištínové. A protože bejt zpěvačkou je jeden z mých snů, tak proč ne. Jenže oni chtějí můj hlas jako další hudební nástroj a nepřejou si, abych cokoli sdělovala a tak za sebe řadím slova a je jedno, jestli dávají nějaký význam.
Kolena, ramena, prsa! Ruce oči a nohy. Homonoid. Homonoid.
Potřebujeme zřizovatele, abychom mohli hrát po klubech. Nakonec jsem sehnala jednu paní v Nebušicích, která tam vede jazykovou školu a učí němčinu. Přizvala radu moudrých papalášů a my jim musíme zahrát. A tak speciálně pro tuto příležitost vznikl text:
„Ich möchte eine Torte mit Schlagsahne. Eine Torte. Eine Torte mit Schlagsahne. Aber. Die Leute! Die Leute sagen: Keine Torte, keine Torte mit Schlagsahne.“
Einstürzende Neubauten to zrovna nejsou.
Ale papír jsme dostali.
Po dvou koncertech si Tondu pozvali k výslechu na Barťák a vzápětí mi paní z Nebušic oznámila, že jí bylo doporučeno, aby nás už nezřizovala.
Na Barťáku se jim nelíbilo, že kapela stojí k publiku zády a máme zhasnutá světla.
Prej že jsme zodpovědní za to, co se v sále děje. „Co kdyby tam vzadu pod stolem někdo souložil?“
Ale je Perestrojka. Ledy sice netají, ale začínají se aspoň lámat. Ke klubu Na Chmelnici přibyl Opatov. A zřizovatelku nám začala dělat Elen, která tam pracovala. Občas si s náma zahrála na saxofon. Zkoušíme ve starý Sračkárně v Bubenči mezi obrovskýma prvorepublikovýma (nebo možná i staršíma) strojema. S Elen a Irenou jsme si založily holčičí industriální kapelu Osvobozená domácnost, ale ta po prvních dvou zkouškách přestala existovat. Nějak jsme víc času kecaly než zkoušely.
Elen se mi líbila hned poprvé, kdy jsem ji viděla v podchodu metra na Můstku. Šla a z rozepnuté tašky se za ní sypaly papíry. Elen je jediná žena na světě, do který jsem se možná na chvíli platonicky zamilovala.
Vybuchl čtvrtý reaktor jaderné elektrárny v Černobylu.
Tonda se mnou jel na přijímačky do Brandejsa. Už teď vím, že je to škola, kterou studovat nechci. Mezi ksichtama budoucích studentů a studentek nenacházím jedinou sympatickou tvář. Nechci sem. Nechci.
Ve vlaku do Německa si povídám s mladým Američanem. V zadní kapse má buransky strčenej hřeben a je celej ustaranej, že byl během výbuchu Černobylu v Jugoslávii. Jednoduše je zápaďácky přecitlivělej. My jsme Černobylu blíž a děláme snad nějaký scény?
Část pobytu v Německu trávím ve Frankfurtu, lépe řečeno v kafé Kafka, kde se scházejí Češi. Nad kavárnou bydlí Vlasta Třešňák a na dveřích má ceduli KARLÍN.
A ten týden tam má koncert Vlastův šestnáctiletej syn Jakub. Nejdojemnější je píseň o řeznictví. Jelikož žije s mým tátou, musí se stravovat košer, a teprve když zpívá píseň o ovaru, klobásách a jitrnicích, dochází mi, jak tím chudák trpí.
Máma volala, že jsem se dostala na peďák a tak to jdeme zapít. Piju na oslavu německý kvasnicový pivo a bulim.
Povinně na chmel. Chodím brečet na kadibudky, aby nikdo nevěděl. Elen mi poslala oficiální žádost o uvolnění, že máme koncert. Vyhrožujou mi, že budu muset jet za rok znova, když si to letos nesplním. Nenávidim celou pedagogickou fakultu a to jsem ještě ani nezačala studovat.
Tonda si podal žádost o náhradní vojenskou službu.
Radujeme se, že to Walda Matuška komoušům natřel, když se nevrátil z Ameriky. Milujeme proto taky píseň Michala Tučného
„Všichni jsou už v Mexiku, buenas días já taky jdu. Aspoň si poslechnu pěknou muziku, tu co se hraje v Mexiku.“
Když pak ale opakujou Chalupáře, chybí v úvodní písni Matuškův zpěv.
A z obchodů zmizely pochopitelně všechny jeho desky.
Pedagogická fakulta je totální absurdárium, jak brzy zjišťuju. Logopedii nás učí paní, která si šlape na jazyk, na přednáškách z pedagogiky probíráme donekonečna morální kodex socialistického učitele.
Jedinej předmět, kterej mi dává jakýs takýs smysl je pracovní výchova, při který jsme vyrobili hliníkovej trojúhelníček, jinak otvírák na zavařovačky. V plavání nacvičujeme kachní ponor. Máma se mohla umlátit smíchy, když jsem jí řekla, co trénujeme. „Budeš dělat zápočet z kachního ponoru?“ dusí se smíchy. Skoro jako když jsem byla v sedmý třídě a předváděla jsem jí, jak mutující T. a J. zpívali před tabulí Internacionálu.
A světe div se, oblíbila jsem si matematiku. Poprvé v životě mám učitelku, která mi ji dokázala vysvětlit. Nebo jestli je to věkem a konečně se mi v mozku propojily nějaký synopse…. Pravda, je to matika pro zvláštní školy, ale i tak.
Abych tam nezešílela, přihlásila jsem se do SVOČ (Studentská vědecká a odborná činnost) a pod vedením profesora na MDH (Mezinárodní dělnické hnutí), což je jedinej předmět, kterej aspoň vzdáleně připomíná dějepis, píšu práci o konečném řešení židovské otázky. Mám jet na celostátní kolo do Banské Bystrice na Vysokou vojenskou školu. To ani náhodou, vy zelený mozky.
Když po mně ale někdo chce, abych podepsala petici za propuštění členů Jazzové sekce, omlouvám se, že nemůžu, i když si připadám jako srab. Ale nesmím se dát vyhodit ze školy, když kvůli ní babička prodala Kubína.
Máma s P. se přišli podívat na náš koncert na Opatov a vzali i ségru Majdu. Doma mi pak řekli, že jsme jim naší hudbou způsobili depresi. Že nechápou, proč jsme tak temný, proč taková bezvýchodnost, takovej příšernej nihilismus.
„No já nevím, asi je taková doba, ne?“ odpovím.
A pravda je taková, že nemám chuť proti ničemu a za nic bojovat. Nevěřím, že by se tady mohlo něco změnit. A tak už chci od života jen tři věci: hodnýho muže, zdravý děti a práci, která mě bude bavit. Ono to zase není tak málo, ale jsem ještě moc mladá, než abych si to uvědomila.
