Na film Vinnetou, Rudý gentleman mě vzal táta do kina Květen na Vinohradské třídě a mohlo mi být pět, šest let. Měli jsme lístky někam celkem dozadu a vybavuju si, jak jsem se bála, že přes všechny ty dospělé hlavy nic neuvidím. Jestli jsem viděla, to už ale nevím. Zato vím, že mě od chvíle, kdy jsem ho poprvé uviděla na plátně, Vinnetou provázel celým zbytkem mého dětství a ještě dlouho po tom, co oficiálně skončilo. Později jsem měla mnohem radši knihy než filmy. Některé kapitoly jsem četla znova a znova pořád dokola a večer před spaním jsem se proměňovala ve Vinnetoua a konala jsem hrdinské skutky, během mučení jsem ani necekla a nakonec jsem umírala a němečtí osadníci mi zpívali své Ave Maria.
Když se moji rodiče rozvedli, chodila jsem tehdy do šesté třídy, rozhodla jsem se, že budu jako Vinnetou. Vzpomínám si přesně na chvíli, kdy jsem se k tomu rozhodla. Stála jsem uprostřed třídy, založila jsem ruce na pučících prsou a klidným, vyrovnaným pohledem jsem sledovala, co děje okolo mne. Nebudu dávat najevo hnutí své mysli, řekla jsem si. Budu jako Vinnetou. Ať se děje cokoli, nezměním výraz v obličeji, jen když mne něco pobaví, lehce nadzvednu koutek úst v náznaku úsměvu.
Vinnetou byl několik let moje bible. Víckrát jsem snad přečetla jenom Dobrodružství Huckleberryho Finna. To byl další můj životní vzor, ale o něm můj text není.
31. března uplyne 166 let od úmrtí Karla Maye. Není to nijak kulaté výročí, ale nevím, jestli tady za čtyřiatřicet let ještě pořád budu. A pokud ano, budu mít chuť vzpomínat na něho ve svém blogu?
Pravda je, že o Karlovi Mayovi jsem nikdy moc nepřemýšlela, Jako by ani nebyl důležitý. Ostatně, já nečetla ani většinu jeho dalších knih. Dal mi Vinnetoua a já víc nepotřebovala.
Dodával mi oporu, když mi nebylo nejlíp, zcela jistě ovlivnil můj žebříček hodnot a hlavně mi dal možnost ztratit se v myšlenkách, utéct někam na Divoký západ, prožívat dost neuvěřitelná dobrodružství a nevnímat, co se děje v mé bezprostřední blízkosti.
Takže volám trochu opožděně: „Ať žije Karel May!"