Chce se mi řvát!
Použít fyzické násilí proti dítěti mi připadá jako ta největší srabárna, největší hnus a podlost, jaké jsme my, dospělí, schopni. A musím přiznat, že i já jsem své děti občas uhodila a někdy to bylo více než málo. Nijak se mi tím neulevilo, protože pak jsem se cítila jako zrůda, která zneužila své fyzické převahy, jen proto, aby si vybila zlost. Na malém dítěti, které mi tu ránu ani nemůže vrátit. Když mi došlo, jak se tím v očích svých dětí (a konec konců i sama před sebou) degraduju, už jsem to neudělala.
Dovolit cizímu člověku, aby bil mé dítě, když uzná, že si to zaslouží, to je prostě zvrácené. Jako by učitelé neměli spoustu jiných možností, jak naše děti zdeptat, připravit je o radost z učení a o chuť vzdělávat se, jak jim znechutit docházku do školy.
Také se mi stalo, že mi učitelka zfackovala syna. Byly mu čtyři a stalo se to ve Waldorfské školce. Byla bych se to ani nedozvěděla, kdyby mi to kluci (do školky chodili oba moji synové) v šatně při obouvání neřekli. Nejdřív se mi tomu nechtělo věřit. Že by ta žena, která se tváří jako oduševnělá esoterická bytost plná lásky a porozumění, mohla vztáhnout ruku na dítě? Tak jsem se jí šla zeptat. Omlouvala se, že když David začal vyvádět a nedal se uklidnit, prostě jí ujela ruka. Ať se na ni nezlobím.
Ale já se zlobila a do téhle školky jsme se už nikdy nevrátili, i když byl teprve začátek pololetí a školkovné, které jsem právě zaplatila, mi odmítli vrátit. Pro mne tím skončila i celá waldorfská pedagogika.
A nedokážu to té učitelce odpustit dodnes.
Děti se bít nesmějí!