Letos s tím nedělám vědu. Negruntuju, nepeču, nelítám po dárkách. Jsem v klidu.
Když jsem byla malá, řídila u nás přípravy na Vánoce babička. Pastovaly se a drátkovaly parkety v celém bytě. Babička uvařila vosk a každému přidělila zavařovačku ještě teplé vazké tekutiny, hadr a drátěnej kartáč. A pak procházela pokoj za pokojem a kontrolovala. Leštily jsme nábytek i mosazné kliky (vzpomínám si, jak prababička Pavlínka jednou vyběhla z kumbálu s jakousi lahvičkou v ruce a nadšeně volala: „Káťo, Káťo! Po tvým tátovi se jmenuje čistící prostředek!“), ano, leštily jsme ty kliky totiž Sidolem.
Když byla i umytá okna a vyklepané koberce, kladly se na všechny dostupné povrchy naškrobené krajkové dečky. A celý byt voněl hydrovoskem a leštěnkou na nábytek.
S přípravou bramborového salátu se muselo začít tři dny před Štědrým dnem. Aby se správně rozležel. Já směla krájet jen brambory a kyselé okurky, všechno ostatní muselo být na jemno a tak to babička nikomu nesvěřila. Měli jsme ho plnou dětskou vaničku a já ho chodila do špajzu užírat. Normálně holejma rukama jsem ho nabírala a cpala si ho do pusy. I tak vydržel až do Silvestra na chlebíčky. Máma kuchala kapry a my se sestrou dostaly dušičky, se kterými jsme si hrály, dokud nám nepraskly a nesplaskly. „Hlavně pozor na žluč! Pozor na žluč!“ kibicovala babička a všechny jsme si vždycky oddechly, když máma žlučovod vytáhla a vítězně nám ho ukázala.
Na Štědrý den jsem chodila po ránu do obchodu a to bylo utrpení, protože zatímco v televizi už běžely pohádky, já stála hodinovou frontu před sámoškou a pak jsem obvykle musela jít ještě jednou, dvakrát, protože nejdřív neměli smetanu a podruhé jim zase došel chleba.
Padající sníh se měnil v šedou břečku.
Kolem poledne jsem se mohla konečně rozvalit u televize. Babička už položila na krajkové dečky tácky s cukrovím, takže stačilo jen natáhnout ruku.
Jednou, ale to jsem byla ještě hodně hodně malá, jsem se postila a večer jsem na stropě našla zlaté prasátko. Namaloval mi ho tam zlatou barvou táta. Já ho o pět a dvacet let později nakreslila našemu Ondrovi.
Když jsem měla vlastní rodinu, dlouho jsem si myslela, že musím udělat všechno přesně tak, jak to chodilo u nás doma. A babička se ptala: „Máš vydrhnutý parkety?“ a „Vyleštila jsi kliky?“ a „Už jsi začala dělat salát?“
Ne. T. totiž zapomněl koupit brambory a to byla katastrofa.
„Koupim je zejtra,“ snažil se mě uklidnit, ale bylo to marný, protože „První den se uvařej brambory, nakrájejí se spolu s cibulí, osolí se, opepřej a přidá se trocha octa. Do druhého dne se pěkně rozloží, ráno se přidá kořenová zelenina a odpoledne okurky. A třetí den se teprve udělá domácí majonéza nastavovaná bešamelem a přimíchají se vajíčka.“
T. bešamel nechutnal a scházel mu hrášek a kukuřice, které dávala do salátu jeho máma. A tak jsem spojila to nejlepší z obou a teď máme náš vlastní tradiční bramborový salát.
Právě jsem smazala několik odstavců o tom, jak jsem na Vánoce smejčila, pekla, vařila a nakupovala, nakupovala a nakupovala, aby všechno bylo jak má být a jak jsem na děti ječela, že „Nebude žádnej Štědrej den, když si neuklidíte!“ a jak jsem měla pocit, že ty tašky s nákupem už snad ani nedonesu a po tvářích mi tekly hysterický slzy a když jsem se konečně dovlekla domů, už od dveří jsem na T. řvala, že ho nenávidím.
Trvalo mi dost dlouho, než mi došlo, že pohoda a klid jsou lepší než naleštěný kliky. Ale před pár lety přišlo osvícení.
Vždyť já to nemusím dělat.
Budu dělat jen to co chci a nikoho nebudu nutit, aby mi s tím pomáhal.
Děti už jsou velký.
Vždycky věděly, že dárky si dáváme navzájem. Když je totiž babičky začaly strašit bubákem a čertem, nepřála jsem si, aby se bály, a tak jsem vyrobila masky a pátého prosince přišli za babičkami čtyřletý Mikuláš, tříletý anděl a dvouletá čertice.
Už od listopadu jsme vyráběly sošky z papírmaše, korálky z moduritu, mističky z nepálené hlíny pod stromeček pro babičky a tety. Možná jsem je ochudila o Ježíška, ale na zazvonění zvonečku čekaly se stejně posvátnou úctou jako kdysi já.
A neměli jsme Vánoce úplně bez Ježíška. Ležel v jesličkách v našem betlému.
Už je skoro poledne, tak abych šla na ten nákup.
Než vyjdu na ulici, musím si zopakovat svou mantru, nevím proč, prostě občas se mi to děje, že než otevřu dveře do ulice, musím se uklidnit, připravit se, obrnit a tehdy si v hlavě důrazně řeknu „The environment is friendly“, to mám z nápisů na drogistickém zboží. ( Nahazuje se to automaticky, jako když mě bolí břicho, to mi naskočí „Zle matičko, zle.“)
Dívám se na ty tašky a nejsem si jistá, jestli to unesu. Kdysi bych nepochybovala, prostě bych to nějak domů dorvala. Ale dneska už musím myslet taky na svoje záda. Nechtěla bych, aby mi v nich ruplo právě o svátcích. Chválím sama sebe, jak jsem konstruktivní, místo sebelítosti a naříkání. Vážně jsem na sebe pyšná, jak to krásně zvládám. Jenže….
nejede výtah.
Mám na krajíčku.
To mám za to. Že jsem byla se sebou tak spokojená. Pýcha předchází pád.
„Compose yourself“
Nevím, proč mi někdy přicházejí příkazy od mého vnitřního já anglicky. Jak říkám, je to takový automat.
Tak jsem se zkompo… zkompotovala.
