Zase se to včera nepodvedlo, skončilo to katastrofálně v slzách a výčitkách. Při tom se mi to líbilo, ale najednou buch a on ho má měkkýho. Chvíli se to snažim ignorovat, ale už to vůbec není ono. Tak, co tvrdne už? Asi že nejsem dost vášnivá. A to jsem měla za to, že ho to taky baví. Jenže ne, moje monotónní pohyby a to že furt ležim jenom na zádech a vlastně nic nedělám, jen nadzvedávám zadek, ho unudilo k smrt. Je zvadlej jako umrlec, když přejde rigor mortis. Měla bych asi něco dělat, abych to napravila, aby po mně prahnul, šílel. Aby ho do mě zase narval. Co mám dělat, co mám panebože udělat? Někam sáhnout, povzbudit ho. Neohrabaně tápu, chudinka, visí tam jako kus hadru, jak splasklá ponožka. Je mi přes čtyřicet a nevím, co si s nim počít. Mohla bych… jo, nebo taky… tak. Nebo oboje. Případně taky… ale to se mi celkem hnusí. To pro něj neudělám, toho se ode mě nedočká. Na to si měl vzít jinou ženskou. Já jsem moc stydlivá.
Nebo spíš líná?
On mě dál líbá, mačká mi prsa, ale já čumim do stropu a v duchu opakuju jako mantru: „Prosím, ať se to podaří, ať se to podaří. Ať už se udělá.“ Jenže on tam furt jen tak plandá. Jak prapor staženej na znamení smutku. Nezájmu. Prostě ho nevrzušuju. Jsem ohavná pasivní hrošice, se kterou se dá sice žít, která dobře vaří, která se postará o děti a vydělává prachy. Ne že by mě neměl rád, to zas ano. Dá se se mnou povídat,když na to přijde, nejsem vůbec blbá, i vtipná umim bejt a může se mnou pařit. To každej chlap nemá.
Co bych za to dala, kdybych se teď proměnila v krásnou štíhlou sexbombu s velkejma prsama, co umí chlapa pořádně rozrajcovat. Asi to uměj i hnusný a tlustý.
Ale já se bojim.
Čeho? Po dvaceti letech manželství se bojim, že se nějak ztrapnim nebo co…
„Co se stalo?“ Přestal se pohyboval, opírá se o dlaně a dívá se na mě.
„To bych se měla zeptat já, ne?“
„Co jako?“
„No… nějak to nejde, ne?“
„To koukám. Čumíš bůhvíkam, já tě vůbec nezajímám.“
„Já problémy nemám. To jemu se nechce.“ Kývnu směrem dolů.
„Ale chce.“
„Vždyť je celej měkej.“
„Zase ztvrdne, ne?“
„Už tě prostě nevzrušuju.“
„Ježišmarjá, to sem si moh myslet…“
„Je to na hovno.“
„No, když to říkáš!“
Odvalil se. Přikryl se peřinou. „Tak dobrou.“
Chvíli ležím, rozcapená, jak mě tam nechal. Je to fakt na prd. Měla jsem se přemoct, něco dělat, nebo to aspoň na sobě nedat znát a třeba by se to spravilo, jen se furt nenervovat. Prostě se nechat unést, nemyslet, nepředstírat,prostě si to užívat ať je malej nebo velkej.
Je to přece můj muž. Před nim se nemusim stydět,viděl mě u třech porodů a přesto mě má rád a vleze se mnou do postele. Tak na co si stěžuju. Můžu za to jenom já. Že se bojim, že nedokážu nic než ležet na zádech a vzdychat. Protože všechno ostatní se stydim. Že to nebudu umět, že se mi to nepovede, že se ztrapnim.
Jako když jsem mu chtěla před patnácti lety udělat striptýz a on se zeptal, co se tak divně kroutim, jestli nemám tanec svatýho Víta.
Všechno ve mně ubil!
Ale hovno.
Taky mi zakazoval zpívat si na ulici a nosit přes dlouhou sukni převázanej šátek. Kdysi, to nám bylo kolem dvacíti, mu jeden kamarád v hospodě řekl, že si dobře vybral, že jsem takovej postelovej typ. To se teda spletl. A věděla jsem to už tenkrát.
Ačkoli, když není doma a jsem tady sama, tak si umim představit ledacos, co bychom mohli v tý posteli vyvádět. Ale když na to přijde ve skutečnosti, tak lehnu na záda a necham se obdělat jako lán pole. Širý lán.
Prostě jsem nemožná. Chudák co mě má. V životě si pořádně neužije, leda že by mi zahejbal a to on tvrdí, že nedělá. I když prej pokušení je velký, zejména, když spolu spíme tak málo a většinou to dopadne takhle katastroficky.
No tak ať vlítne do pokoje a strhá ze mě šaty!
Ať mě hrubě hodí na postel a zalehne mě celým svým tělem.
Ať mi ukáže, jak po mně prahne.
„Ty brečíš?“ nadzvedl se na loktech. Vzal mě kolem ramen. „Nebul kvůli takový hovadině.“
„Jaká hovadina?“ Slzy se valí proudem a kapou na polštář. „Vždyť je to katastrofa. Už spolu ani nemůžem spát. Vždyť už se ti vůbec nelíbim, už se ti ze mě ani nepostaví.“
„Proboha!“
„No tak mi pověz, co se stalo. Proč byl najednou měkej?“
Krčí rameny. „Vim já?“
„A kdo to má panebože vědět?“
„To se prostě stává. Někdy to nejde zase tobě.“
„Jenže já byla v pořádku! Tentokrát. Dokonce sem byla i uvolněná. Mně se to líbilo.“
„Mně taky.“
„Jasně,“ ušklíbla jsem se. „To bylo vidět…“
„Copak jsem stroj?“ Naštvaně se otočil ke zdi. „Tak budem radši spát.“
Vstala jsem a cestou na záchod vzlykám. Posadila jsem se a zapálila si cigaretu. Připadám si celá rozkydlá, stará a hnusná.
No dobře. Budu s tim něco dělat. Hned zítra.
Přes den si zacvičím, večer se vykoupu, namažu a budu na něj čekat. Celá rozechvělá, nedočkavá a vášnivá.
Už se vidím. Jistě, ta štíhlá, hbitá dívka v saténovém županu co sedí svůdně na posteli, to jsem já. Mé nové aktivní já. Budu krásná a neodolatelná. Plná života, plná touhy, nápaditá a veselá. Nebudu to brát tak vážně, vždyť je to vlastně hra.
Je mi přes čtyřicet. Kolik let nám ještě zbývá než na nás začne viset kůže a budeme na sebe klapat umělejma zubama? Musíme si těch pár posledních let užít, co se dá.
Zítra bude všechno jinak, říkám si a spokojeně usínám. Možná tomu i věřím.
Druhý den večer.
Klaply dveře. Přišel za mnou do ložnice a sklonil se, aby mi dal pusu.
„Cože už jsi v postýlce? A celá takhle zachumlaná?“
Jsem přikrytá až k bradě, protože na sobě nic nemám. Chtěla jsem ho překvapit. Ale…
„Celej den mě třeští hlava. Tak jsem si šla lehnout brzy,“ řekla jsem. Co blbnu? Takhle jsem si to nepředstavovala. Teď jsem si ho měla k sobě přitáhnout, on by zajel rukama pod peřinu a zjistil by, že jsem nahá…
„Asi budu spát.“
Zvedl se. Přešel ke dveřím a zmáčkl vypínač.
„Tak dobrou noc,“ řekl do tmy.
„Dobrou.“
(text byl kdysi velmi krátce umístěn na mé soukromé stránce, takže ho někteří z vás možná už četli)