Co v té době dělali moji příbuzní?
Tetě Gertě z Trnavy bylo v té době dvanáct let a chodila do školy. Necítila se být jiná než její slovenští spolužáci. Na školní akademii recitovala Hviezdoslavovy básně a žila v domě nad obchodem, který vlastnil její tatínek Max. Se svými slovenskými kamarádkami jezdívala na kole za město na statek strýčka Karola, v létě se chodily koupat, lovily ryby, užívaly si volna jako všechny děti. Ale už poslední den prázdnin pochopila, že se děje něco, co její život navždy změní.
Jako obvykle si toho dne vyrazily s kamarádkou Maruškou na projížďku na kolech. Maruška byla Slovenka a její otec pracoval v obchodě Sidonových jako prodavač. Na pasece v lese děvčata sesedla z kol a položila se do chladivé trávy ve stínu, aby si odpočinula.
„Tatínek říkal, že se s tebou už nemám kamarádit," řekla najednou Maruška. „Že jsi prej Židovka a že celou vaši rodinu brzy odvezou někam pryč, kde budete muset konečně pořádně pracovat. Až odjedete, dostane váš obchod můj táta a my budeme bydlet ve vašem domě. Už se na to moc těším. A je to tak spravedlivé, protože jste bohatí a ostatní lidé, jako třeba my, nemají nic." Gertu to zaskočilo. Zvedla se, nasedla na kolo a jela domů. „Počkej," volala za ní Maruška. „Co blázníš, proč bychom si nemohly spolu ještě užít aspoň poslední den prázdnin?"
Když přišla Gerta 1. září do školy, našla vrata zavřená a na nich nápis, že všichni židovští a čeští žáci byli vyloučeni. Stála před školou, zmatená stejně jako ostatní židovské děti, a volala jménem své slovenské kamarády. Nikdo neodpověděl, nikdo jim nevysvětlil, co se děje. Pro slovenské děti jako by od té chvíle přestali existovat.
Doma našla rodiče skloněné nad mapou světa. Přemýšleli, kam by mohli ujet, ale tatínek nemohl uvěřit, že by se na nich Slováci, jeho spoluobčané a přátelé, mohli dopustit nějakého bezpráví. V Trnavě byli doma a cítili se tam v bezpečí. A tak zůstali.
Strýčkovi Juliovi bylo jedenáct, žil v Bratislavě a ze školy ho jako Žida vyloučili už na jaře. Brzy nato ho jeho bývalí slovenští kamarádi na ulici zbili. Vyděšená maminka se obrátila o pomoc na své známé a po několika telefonátech zajistila synovi odjezd ze země. Vlak měl odjet za několik dní z Prahy. Záchranu organizoval Nicholas Winton. Juliův tatínek, který žil v té době v Praze, přijel do Bratislavy, propašoval syna přes slovenské hranice a odvedl na Hlavní nádraží. Do Londýna dorazilo 300 slovenských a českých židovských dětí. Posadili je na lavičky a postupně přicházely anglické rodiny, aby si je rozebraly. Všichni už odešli, zůstal jen Julius. Nikdo o něm neměl žádné záznamy. Ukázalo se, že člověk, kterému ho tatínek na nádraží předal, chlapce tajně strčil do vlaku a prásknul do bot i s penězi určenými k chlapcově záchraně. Nakonec ho nějaký pán odvezl na venkov k farmářské rodině s devíti dětmi. Živit jeden krk navíc jim nevadilo.
Ale maminka nedokázala vydržet odloučení od syna, ilegálně odcestovala do Budapešti a tam se jí po několika dnech podařilo sehnat letenku do Londýna. Letadlo mělo mezipřistání v Praze, ale ačkoli byl její pas označený velkým J, nikdo ji nezatkl. Bylo to poslední letadlo, které z Prahy do Londýna odletělo. Do začátku války zbývaly dva dny.
Po 1. září se hranice uzavřely docela. Židům, kteří zůstali na Slovensku a v Protektorátu Čechy- Morava, nezbývalo než doufat, že je nepotká stejný osud, jako Židy v Německu a v Rakousku. Ačkoli už tehdy Trnavou projížděly transporty rakouských Židů a všichni slyšeli z dobytčích vagónů jejich volání a nářky, slovenští a čeští Židé přesto nevěřili, že se něco takového může stát v jejich milované vlasti. Většina na svou slepou důvěru doplatila.