Také mívám občas pocit, že řádky zaplňuji velmi obsáhlým a naléhavým nic.
Ale nějaká vnitřní síla mě nutí, abych ho ze sebe uvolnila, odlehčila si, odložila na papír. Na stránku v počítači. Je to tak neromantické psát do dokumentu a ten ukládat do složky místo do šuplíku. Zvláštní, když si nemůžu sáhnout na to, co jsem napsala. Ohmatat, přejet prstem po písmenkách. A když se mi nelíbí, zmuchlat a mrsknout do proutěného koše pod stolem. Otevřít dvířka kamen a hodit listy do ohně. Spálit to nic. Na popel.
Když píšu na verandě. Oknem se dívám na vzdálené světýlko ve tmě a vím, že v dolní chatě ještě nespí. Když otevřu dveře a sednu si na studené schody, abych si vykouřila cigaretu, slyším z druhého konce zahrady tlumené hlasy, sem tam smích. Sedí tam pod jabloní a pijou víno. Zítra budou ještě spát, až já vstanu.
Rána mám ráda. Uvařím si kafe a dívám se do zahrady. Nemyslím, jen sedím, nedělám nic. Bruno leží věrně vedle mě.
Není vůbec tak bezvýznamné, jak se může zdát. To tak zvané nic. Jakou má sílu! Vždyť třikrát nic umořilo i osla.