Ne, fakt to bylo lepší, když byly děti malý, my neměli televizi a já vůbec netušila, kdo nám tady vládne. Když jsem náhodou zahlídla televizi u našich, vůbec jsem nevěděla, kdo jsou ty ksichty, dokonce ani jména mi nic neříkala. Bylo mi to jedno. Bylo mi to ukradený.
Tak.
Brunovi jsem na tváři objevila mokvající ranku. Loni, když ho pokousal ten hnusnej pes, kterýho neměl jeho ožralej páníček ani na vodítku, museli dát Brunovi narkózu jen proto, aby se mu dala ostříhat srst kolem rány. Tak jsem tentokrát soustředila veškerý svoje síly a vložila je do přesvědčení, že ho udržím v klidu a ostříhám mu je sama. A vyšlo to, Teď mi každej den položí hlavu do klína a nechá mě, abych mu ránu vyčistila. Dokonce pochopil, že si ji nesmí drbat. To teda klobouk dolů.
T. přišla dneska nadšená. „Já jsem chytrá! Já jsem chytrá!“ volala už od dveří a pak přilípla vysvědčení magnetem na mrazák. „Mám jedničku z matiky,“ oznámila hrdě. D. se mě zeptal, jestli bych mu nedala na auto, že se mu naskytla výhodná koupě. „Dyť nemáš eště ani řidičák!“
No ale je to výhodná koupě! Rozebíráme to asi dvě hodiny, ačkoli jsem už na úplným začátku řekla, že i když je to výhodná koupě, stejně tolik peněz nemám.
O. teď dělá stěhováka a koupil mi dopředu k narozeninám nábytek do pracovny. Spolu s D. vynesli ten starej příšernej a našoupali mi do pracovního koutu v kuchyni nový skříňky a stůl. Vypadá to teď jako v kanceláři. I klienty bych mohla přijímat.
T. se už hodinu šlechtí, jde do letního kina. Má si vzít tyhle šaty, nebo ty s puntíčkama? A hodí se k nim ty boty? „K čemu ti to bude, dyť tam bude stejně tma,“ diví se táta A.
„Nevadí, sednu si někam pod světlo.“
Bruno přechází po bytě, funí, hledá místo, kde by mu nebylo tak vedro. Ze zahradní restaurace naproti cinkají příbory. Opilec v parku jako obvykle touhle dobou zpívá. V dálce siréna sanitky.
Konečně závan chladnějšího vzduchu. Uvařím si kafe a budu překládat.
Jo, já se mám.