srpen 1976
Vyjely jsme si s mámou na výlet. Ze začátku to byla pohoda, dokud jsme nedošly do tý zahradňačky. Máma si dala malý pivo a mně objednala malinovku.
Bylo nádherně, svítilo sluníčko. Nastavila obličej slunci, na očích měla obrovské modré sluneční brýle, vypadala jako Beruška.
„To vám posílají ti chlapi tamle,“ postavil před ní číšník panáka něčeho červenohnědého.
Sundala brýle a podívala se ke stolu na druhém konci zahrádky, kde sedělo několik mužských. Měli dlouhý vlasy, orvaný džíny a kytary. Máma zvedla skleničku a usmála se na ně. Jeden z chlapů se zvedl a došel k nám, aby nás pozval k jejich stolu. Teda nás…
Bavili se skvěle. Já posedávala stranou a vyřezávala do klacku rýhy. Občas se po mně podívala a zatvářila se omluvně. Skončily jsme u těch trempů na chatě v lese. Celou cestu jsem se pomalu šinula za nima. Mámu z každé strany podpíral jeden chlap, smáli se, ona klopýtala a oni ji drželi a ruce jim zajížděly pod její blůzu i pod sukni…
Upadla a směje se tomu.
Zastavila jsem se opodál a čekám, až ji zvednou na nohy.
Zatínám zuby.
V chalupě mě uložili na pec do kuchyně. Hodili po mně nějakou deku.
Ale nemůžu spát. Na zápraží jsou studené schody. Tady je aspoň neslyším. Probudila jsem se zimou. Už padla rosa a všude řvali ptáci.
Otřásla jsem se a přitáhla si deku blíž k tělu. Opatrně jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Spali všichni v jedné místnosti. Dva s mámou na široké posteli, jeden na koberci na zemi. Smrdělo to tu chlastem a potem.
Zašla jsem do kuchyně a četla si tam staré sto plus jedničky a mladé světy. Probudila se jako první. S rozčepýřenými vlasy zůstala stát rozpačitě na prahu kuchyně.
„Já bych chtěla jet domů,“ řekla jsem co možná nejnormálněji. Došla ke mně a objala mě. Byla celá načichlá těma chlapama.
„Kde to vůbec jsme?“ zeptala se.
únor 1977
Už za dveřmi jsem slyšela, jak táta křičí.
Rychle jsem si odemkla.
Byli v kuchyni. Nevšimli si, že jsem už doma. Tiše jsem se vyzula z bot a postavila se za pootevřené dveře.
„Musela ses zbláznit, když jsi něco takovýho udělala!“
„Nechtěla jsem už prostě jenom sedět a držet hubu!“
„Tak jsi nám všem zkazila život!“
“Tohle na mě nevytahuj“!“
„Nenapadlo tě, že Klára končí příští rok školu a bude dělat přijímačky na střední? To tě nenapadlo, že když podepíšeš něco takovýho, tak se tvoje dítě na žádnou školu nedostane? Žes jí úplně odstřihla cestu ke vzdělání?“
Chvíli bylo ticho. Přemýšlela jsem, jestli nemám vejít dovnitř a celý to přerušit.
„A to ani nemluvim vo tom, že na primariát si můžu nechat zajít chutě!“ vyštěkl ublíženě.
„Jak jsem mohla proboha vědět, že z jednoho blbýho podpisu bude tohle?“
„A co sis myslela, že z toho bude?“
květen 1977
Je večer a máma pořád ještě není doma. Bývá teď pryč často, ale vždycky mi řekne nebo zavolá, že se zdrží. Teď je skoro dvanáct a ona nikde.
Mohlo se jí něco stát. Porazit auto, mohl ji přepadnout lupič, mohla se opít a leží třeba někde na ulici…
Nebo ji zavřeli. Jako Ivova tátu.
Přecházím po bytě, je prázdný a velký, stíny se prohánějí zhasnutými pokoji.
Asi jsem musela usnout v křesle. V televizi hraje hymna.
Věděla jsem, že je doma. Vyběhla jsem do předsíně. Na podlaze u dveří skopnuté lodičky, o kus dál sukně.
„Mami?“ klepu na dveře koupelny.
Neodpověděla, tak vchízím dovnitř.
Leží na dlaždičkách, zády opřená o vanu. Má zavřené oči a pod ní je kaluž krve.
„Mami!“ Zatřásla jsem s ní. Otevřela neochotně oči. Obličej má špinavý, jako by se někde válela v prachu.
„Klárko…“ vypravila ze sebe. „Mně… já… je mi špatně.“
„Co se stalo? Mám zavolat sanitku?“
Neodpověděla, zaklonila hlavu a chystá se usnout nebo upadnout do bezvědomí.
Vytočila jsem číslo, nevím, co jim přesně říct. „Krvácí, hodně! Pospěšte si, prosím vás.“
Přijeli brzy. Ale do sanitky mě s mámou nepustili. Prý mám počkat doma. Prý si mám ráno zavolat, jak to vypadá. Prý to není tak hrozný, že bude všechno dobrý.
Odpoledne jdu za ní. Je bledá, když se se mnou prochází po chodbě, drží si břicho. Ale je v pořádku.
Řekla mi, že měla nějaký ženský potíže.
Jdu z nemocnice a mám na ni vztek, že mi není schopná říct pravdu, protože je nad slunce jasnější, že právě potratila.
Už nejsem žádná malá holka, měla jsem chuť na ni zařvat.