Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Proč píšu na respektblog

No jistě, když už jsem si to vymyslela, nebylo by ode mě fér, kdybych zrovna já nic nenapsala. Měla jsem to ale udělat hned v tom týdnu, co se mnou lomcovaly emoce, když jsem měla pocit, že se s respektblogem stalo něco zásadního, něco co se mi nelíbí a co mi bere chuť psát. ≥≥≥

 Na internet jsem se poprvé  připojila někdy kolem roku 2000. Pracovala jsem jako překladatelka a editorka české stránky projektu Stories-Exchange Project. Překládala jsem a upravovala vyprávění jiných lidí. Později jsem se neudržela a začala tam psát také. Byla to skvělá doba, projekt byl americký, financovala ho Světová banka, platili mi spoustu peněz, přečetla jsem stovky zajímavých příběhů a při tom jsem se učila překládat i ovládat počítač. A do toho přišlo 11. září a do Vánoc byl s projektem konec.

Já si ale mezitím vytvořila – možná bych spíš měla říct: horko těžko sesmolila – vlastní internetovou stránku. Umístila jsem tam úryvky ze svých knížek a pár novějších textů. Stránka se mi strašně špatně ovládala, všechno jsem dělala stylem pokus – chyba a hlavně jsem neměla zdání, jestli tu stránku vůbec někdo navštěvuje. Časem jsem tam přestala chodit i já.

Ale psaní, které jsem strkala do „šuplíku" bylo čím dál víc a já začala hledat způsob, jak ho někde publikovat. Tak, aby to lidi opravdu četli a já o tom věděla. Na blogu mi vadilo, že si nemůžu vytvořit stránku podle svého vkusu. Přála jsem si totiž, aby to, co prezentuju, byla od začátku až do konce jenom já. Na to jsem ale neměla dostatečné technické schopnosti a musela jsem tedy hledat kompromis. Zběžně jsem projela blogy na lidovkách, na novinkách a na idnes. Nelíbilo se mi tam. Ale našla jsem na nich pár odkazů a zjistila jsem, že i časopis Respekt spravuje prostor pro blogery. Od té chvíle nebylo co řešit. Respekt byl ještě z dob socialismu moje srdeční záležitost. Během revoluce jsem jim vnutila dokonce jeden svůj mravoučný text o tom, jak se mohou mít Romové a Češi navzájem rádi, když budou mít dostatek dobré vůle. Otiskli ho.

A tak jsem zažádala o registraci. Měla jsem pocit, že generačně i názorově do téhle „party" prostě patřím. Vyhovovalo mi i to, jak blog vypadá. Žádné moderní serepatičky, tady bylo jasné, že jde především o text.

Reklama

Co píší ostatní blogeři mě vůbec nezajímalo. Šlo mi jen o to dát lidem ke čtení svoje texty. A domnívala jsem se, že diskuse slouží k tomu, aby mi spokojení čtenáři sdělili, že se jim to líbilo, případně, aby mi za to poděkovali. Nic víc jsem nechtěla.

První ťafku jsem chytla od Lenky Ru, když mi vyčetla, že neodpovídám na reakce v diskusi a vyznělo to tak, že jsem asi nějaká nafoukaná. Málem jsem se zbláznila, protože nesnášim, když si o mně lidi myslí ošklivý věci. A taky asi trochu proto, že měla vlastně pravdu. Já jsem byla nafoukaná. Do chvíle, než jsem si založila blog, jsem vlastně nevěděla, co si lidi o mém psaní myslí. Sem tam mi někdo poslal e-mail, že se mu to líbí. Nikdo se neobtěžoval shánět mou adresu a psát mi, že ho moje psaní nebaví číst. Tady jsem najednou byla podrobená kritice nejen za to jak píšu, ale také o čem píšu a nakonec i za to, jaká jsem.

Já tady házím tedy perly a oni mi za to ještě budou nadávat, ne?

Nechtěla jsem působit jako nafoukaná nána, to samozřejmě ne. A tak jsem se konečně rozhlídla kolem sebe a začala číst články ostatních autorů. Pochopila jsem, že jsem se ocitla ve společnosti, kde se diskutující i autoři navzájem znají. Došlo mi, že tu existuje určitá hierarchie a že bude chvíli trvat než mě mezi sebe přijmou a že si nikdo nesedne na zadek jen proto, že sem začala psát nějaká Sidonová.

Brzy jsem také pochopila, že na blog nemůžu umístit každej svůj blábol. Nejprve mi jeden velmi odlehčený článek vyřadil Adam Javůrek do soukromých. Původně jsem ho chtěla nabídnout do jednoho velmi ženského časopisu a nebyl to až tak špatný text. Ale pravda je, že byl o ničem. Na titulku respektblogu byl příliš laciný a nezajímavý.

Uvědomila jsem si, že na titulku patří jen články, které mají co sdělit. Začala jsem blog vnímat jako jakousi přílohu časopisu Respekt, ve které by měly být texty, které snesou srovnání s prací profesionálů v tištěném Respektu. Líbilo se mi, že na rozdíl od profesionálních novinářů máme mnohem větší svobodu a můžeme si psát o čem chceme a jak chceme. Zjistila jsem, že mě mnohem víc baví číst blogy než tištěný Respekt.

Další věc, se kterou jsem se musela srovnat, byla karma. Dnes už asi není tak důležitá, jako byla před dvěma lety, když jsem sem přišla. Karmou se tu zaobíral každý. A každý také tvrdil, že mu na ní nezáleží. Že karma nemůže být ukazatelem kvality, jelikož je tvořena vkusem širší veřejnosti a ta skutečnou kvalitu nepozná. Přesto každý z nás svou karmu sledoval. Mnozí autoři o ní psali články.

Respektblog mě na několik měsíců úplně pohltil. Bylo to naštěstí v období, kdy jsem marně sháněla práci, takže jsem nic nezanedbávala a mohla trávit hodiny a hodiny diskusemi na nejrůznější témata. Odbíhala jsem od vaření, abych si přečetla odpovědi na své reakce, večer jsem si znovu a znovu přemílala v hlavě co mi kdo řekl, chodila jsem po ulicích a uvažovala jestli mě má ještě Ivan Derer rád, když mi do diskuse napsal, že nechápe, co s těma chlapama vlastně řešim, proč je na mě ten LOJR tak protivnej, jak asi vypadá yogumin, je Rita žena nebo muž, a co kdyby se pod jejím nickem skrýval třeba Václav Havel….¨

Pak přišlo období zuřivých hádek s panem Matouškem, který mě osočil, že jsem napsala srágoru. On měl teda pravdu a všechno bylo trochu jinak, než jak to nakonec vyznělo. Ale měla jsem na něj takovej vztek, že mi kazí radost z blogování, že jsem se s ním pustila do neúprosného boje. Ale zároveň jsem už nechtěla zažít situaci, kdy o mém textu někdo řekne, že je to srágora (a má pravdu).

Píšu převážně o sobě. A když jsem se na blogu trochu zabydlela, zveřejnila jsem několik velmi osobně laděných textů. Jak osobní jsou, mi došlo až z reakcí v diskusích. Čtenáři začali rozebírat moje chování, moje životní postoje, šťourali se v mých pocitech, radili mi, co mám dělat. Ale já nechtěla nic jinýho než se vypsat, uvolnit přetlak.

Najednou jsem si připadala děsně zranitelná. Já se jim tady dávám jako na talíři, oni si to přečtou k rannímu kafi a myslej si, že mají právo mě tu rozebírat a navážet se do mě za to, co jsem na sebe prozradila. Zrušila jsem blog. S velkou pompou jsem odešla a založila si vlastní stránku. Ale spojení s respektblogem jsem nepřerušila. Už kvůli propagaci své stránky. Kdybych na ni neustále v diskusích na blogu neupozorňovala, visela by tam v prostoru opuštěná a nečtená. Michal Šimčík byl tak předvídavý, že mi účet nezrušil hned. Dal mi tříměsíční lhůtu na rozmyšlenou a já se za dva měsíce vrátila. Dodnes dlužím Zdeňkovi Wachtlovi pytlík jávanskýho tabáku. Vsadil se se mnou.

Vrátila jsem se poučená a umírněná. Rozhodla jsem se umísťovat na blog méně osobní texty. Vyjadřovat se k různým událostem, rozebírat zajímavá témata, případně psát lehčí, humorné  fejetonky pro pobavení. A právě jeden z těch článků, úvaha o projevech antisemitismu, mě dostal až před soud. Redakce Respektu se ke mně zachovala úžasně. Jelikož jsem věděla, že redakce za obsah blogů nenese žádnou zodpovědnost, vůbec nic jsem od ní nečekala. Ale jakmile jsem jim o svém problémů napsala (jen abych je informovala), poskytli mi podporu morální i právní. A za to opravdu moc děkuju. Byla to obrovská úleva. A když mi Martin Šimečka napsal do mailu „jste přece naše blogerka", měla jsem z toho radost. Bylo mi totiž  odjakživa jasné, že redaktoři naše blogy nečtou, že pro ně nejsme nijak zvlášť zajímaví, že blog je jen okrajová záležitost. Příjemně mě překvapilo, že za námi stojí, když se dostaneme do nesnází.

Samozřejmě, že mě ta žaloba na chvíli vzala chuť na blog psát. Uvědomila jsem si najednou, že jsem zodpovědná za každé slovo, které zveřejním a že musím být připravená nést následky.

Jak je vidět, během jediného roku na blogu Respektu jsem několikrát přehodnotila svůj přístup k zveřejňování svých textů. U mě je to jak na houpačce. Jeden den jsem schopná na sebe vyblít ty nejintimnější hrůzy a druhý den je všechny smazat. Jsou okamžiky, kdy mám pocit sounáležitosti s ostatními autory a čtenáři a rozplývám se, jak je mám všechny ráda. Pak přijde pár reakcí, které mě vyhodí z kolejí a najednou všechny nenávidím a říkám si, že už jim nedám nikdy nic číst, když jsou na mě takoví….

Ale jsem tu už skoro dva roky a myslím, že jsem se už snad naučila „blogovat" tak, aby mi to přinášelo radost a ne bezesné noci.

Píšu „blogy". Přestala jsem zveřejňovat všechno, co napíšu.  Řekla jsem si, že povídky a jiné čistě literární věci patří na papír a ne na monitor. Píšu jen tehdy, když mám o čem. Už mě netrápí nutkavá potřeba každé čtyři dny přijít s novým blogem. Když se s někým hádám v diskusi, neničí mi to už nervy a neberu to tak osobně a vážně jako dřív. Spíš se tím dneska bavím. A ne že by mi byla karma úplně ukradená, ale mnohem větší radost mi dělá pěkně rozprouděná diskuse pod mým článkem. Přestala jsem brát blog jako předvádění svých stylistických dovedností a beru ho teď víc jako prostor pro vzájemnou komunikaci na nejrůznější témata.

Za ty dva roky se respektblog změnil. Objevili se noví zajímaví lidé. Ale také přibylo hodně blogerů, kterým je podle mě jedno, na jakém serveru publikují.  Nevím, kolik autorů dnes uvažuje o tom, nakolik jsou jejich blogy zajímavé, přínosné a čtivé pro ostatní. Nevím, jestli zvažují, jestli vůbec stojí za zveřejnění. Je nás tu najednou nějak hodně. Už to není tak uzavřené a malé společenství jako kdysi. A mnozí autoři asi blog jako žádné společenství nevnímají. Je to pro ně především prostor, kam mohou umísťovat své texty a leckomu je asi dost jedno, když si nějakým blogem utrhne ostudu. Vždyť vlastně o nic nejde. Je to jenom blog jakých je na internetu spousta.

Pro mě to tak ale nikdy nebylo. Mám k němu vztah, mám ho ráda. Pro mě byl a je respektblog něčím výjimečným. A díky tomu, že se s některými autory i čtenáři znám osobně, je pro mě respektblog společenstvím lidí, kam patřím.

Neumím si představit, že bych psala jinam. Zkoušela jsem to jinde, ale nikde to nebylo jako u nás. Vždycky mi něco chybělo.

 

 P.S. Odjíždím z Prahy mimo dosah internetu. Doufám, že jsem vše nastavila tak, aby se můj text zveřejnil během soboty 1. srpna. Mrzí mě, že tu nebudu, abych si mohla přečíst články ostatních autorů. Je mi líto, že se nezúčastním diskuse. Tak se tu mějte hezky.