Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Raoul Wallenberg

„Manci pochod smrti přežila, protože byla celkem zdravá, měla teplé oblečení a dobré boty. Na hranicích se začalo s přípravami předání zbylých Židů gestapu, ale jakýsi švédský pohlavár si stoupl na stoličku a křičel do tlampače, že Židé, kteří jsou pod švédskou ochranou a mají o tom doklad,  se musí vrátit do Budapešti. Tím Švédem byl, jak se později ukázalo, Raoul Wallenberg." Gerta Vrbova (Komu věřit, koho oklamat, GplusG, Praha 2008)

 Roku 1944 Rudá armáda postoupila a tlačila německá vojska na západ. Nacistům se podařilo v Maďarsku sesadit admirála Horthyho. Nově nastolená vláda se dala rychle do práce, aby napravila to, co Horthy zanedbával. Byla to likvidace maďarských Židů. Doposud mohli žít ve svých bytech, leckteří v luxusních vilách, mohli pracovat  a účastnit se společenského života. Jejich příbuzní, kteří uprchli do Maďarska ze Slovenska a jiných evropských zemí, byli sice internováni ve sběrných táborech, ale dokud byl u moci Horthy, z Maďarska žádné transporty neodjížděly.

Nikdo netušil, že po celou tu dobu nacisté rozšiřují své koncentrační tábory v Polsku a stavějí u nich velkokapacitní pece. Připravovali se na statisícové transporty Židů z Maďarska. Na podzim roku 1944 byla většina Židů žijících mimo Budapešť deportována a v Osvětimi, Treblince a Majdanku zplynována.

Roku 1944 švédský ministr zahraničí požádal obchodního zástupce významné mezinárodní obchodní společnosti Raoula Wallenberga, aby odjel do Maďarska a pokusil se zachránit poslední židovskou komunitu, která v Evropě zbyla. To byli Židé z Budapešti. V listopadu 1944 jich tam žilo ještě stále několik set tisíc.  Raoul Wallenberg  z pověření švédské vlády vydával Židům doklad (tak zvaný shutz-pass), podle něhož byli občany švédského království a v Maďarsku čekali na repatriaci. Skoupil několik domů a kdo v nich žil, těšil se pak ochraně švédské vlády. Vybudoval sirotčinec pro židovské děti, kterým nacisté zabili či deportovali rodiny. Také se mu podařilo dostat některé osiřelé děti z budapešťského ghetta. Nikdo se tam o ně nestaral a žily v hrozných podmínkách na ulici. A jen díky Wallenbergovu naléhání nacisté ghetto nesrovnali se zemí, když do Budapešti vstoupili v lednu 1945 Rusové. Wallenberg šel do všeho s velkou odhodlaností a odvahou.

V zimě roku 1944 prý hovořil s Adolfem Eichmannem (který byl zodpovědný za „konečné řešení židovské otázky") a říkal mu, že válka brzy skončí, Rusové i Spojenci postupují rychle, tak proč od likvidace Židů neupustí a nenechá je být? Eichmann mu na to prý odpověděl, že tím pádnější má důvod svou práci co nejrychleji dokončit.

Reklama

Wallenberg bojoval tedy o každého, koho mohl zachránit.

Jeho kolega vzpomíná: „Neměl žádné oficiální pověření. Jediné, co měl, byla odvaha. Kterýkoli z vojáků ho mohl klidně zastřelit. Ale on se o sebe vůbec nebál. Naprosto se oddal svému úkolu. Razil si cestu davem a vybíral z dobytčáků lidi, kteří měli u sebe shutz-pass a byli tedy pod ochranou švédské vlády. Vypadalo to, jako by ho jeho odvaha dokázala ochránit před čímkoli."

Nestalo se. Když Sovětská armáda osvobodila Budapešť, Raoula Wallenberga zatkli, odvedli na velitelství a od té doby o něm nejsou žádné zprávy. Po dlouhém naléhání švédských úřadů Sověti v padesátých letech oznámili, že Wallenberg zemřel roku 1947 v moskevské věznici Lubjanka na srdeční selhání. Nicméně existují svědkové, kteří tvrdí, že se s ním v šedesátých letech setkali v gulagu.

V 90. letech, kdy byly zpřístupněny záznamy KGB, se zjistilo, že Wallenbergova složka nenávratně zmizela. Roku 2000 byly rodině vráceny jeho osobní věci, ale jeho doklady se také nikdy nenašly.

Raoul Wallenberg zachránil 100 000 Židů (střízlivější odhady uvádějí číslo 17 000) před smrtí v koncentračních táborech. Sám ale v podobném zřejmě zemřel.

Občas si osud s lidmi hraje nepěkné hry.