„Jsem jako v Jiříkově vidění. Jako v polích lán máku je cikánský tábor mezi ostatními nápadný směsí barevných oděvů. Uličky mezi boxy jsou stále přeplněné. Suchá hlína podlahy se drolí a při každém otevření vrat víří prach v celých kotoučích. Kojící matky zakrývají oči svým dětem, přecházející těhotné ženy rozrážejí lokty okolostojící a nemocní starci prosí zoufalými pohledy o pomoc.
Při dalším vraždění mužů, žen a dětí si pomalu zvykám. Nepřekvapí mne už nic, ani když esesák rve matce dítě od prsu a hází je do pece…" Robert Blank, Mrtvý se vrátil, Praha 1947.
Po delším pátrání jsem tehdy v knihovně objevila i jedinou odbornou publikaci, která se osudu Romů za války věnovala. Napsal ji brněnský historik Ctibor Nečas (Nečas, C. : Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939 – 1945. Brno 1981). A víc jsem pak našla až v cizojazyčných materiálech.
Norimberské zákony z roku 1935 označily Židy a Cikány za rasy cizí neárijské krve a sňatky árijců s těmito rasami byly zakázány. Roku 1936 zřídilo Říšské ministerstvo zdravotnictví v Berlíně speciální oddělení s názvem „Rassenghygieninstitut", který pod vedením dr. Roberta Rittera a jeho spolupracovnice Evy Justinové zkoumal rasy „cizí krve" a navrhoval nedobrovolnou sterilizaci, která by zabránila rozmnožení „rasy cikánských míšenců a asociálních psychopatů".
V říjnu 1938 zřídil říšský velitel SS a velitel policie Heinrich Himmler „Reichzentrale zur Bekämphung des Zigeunerwesens" (Říšskou centrálu pro potírání cikánského bytí). Tato centrála pak řídila řešení tzv. „cikánské otázky"a roku 1938 nechala uzavřít většinu německých Romů do ghett a pracovních táborů.
27.4. 1940 opustil Německo na Himmlerův rozkaz první transport 2 800 Romů z Hamburku, Brém,Porýní, Porůří, Stuttgartu, Kolína a Falce. Odvezli je do Polska, do pracovního tábora Belzec a do židovského městečka Czenzidjow, kde bylo zřízeno cikánské ghetto.
Pak následovaly další deportace z Německa a z obsazených území. Zatímco Židé nosili na šatech šesticípou hvězdu, Romové byli označení písmenem „Z".
V Osvětimi byl zřízen samostatný cikánský tábor „BIIe". Romové si v táboře mohli ponechat své osobní věci i šaty. Rodiny nebyly rozděleny a Romové v táboře nepracovali. Proto ale také dostávali méně jídla.
„S Cikány je však těžká práce. Milují svobodu a dovedou se pro ni bít. Napadeného otce brání celé příbuzenstvo, takže i mazaní esesáci postupují proti provinilcům opatrně. Provinilce odvolají a beze svědků ho zkrotí. Většina odbojnějších mužů už z tábora vymizela. Nacistický režim však v krátké době zkrotí každého." Robert Blank, Mrtvý se vrátil.
Velké množství Romů zemřelo hlady a během epidemie tyfu.
„Chci jedno dítě, připomínající mi někoho známého, pohladit. Při dotyku hlavy děcka zjistím, že čelíčko je již studené. Zítra zase odhodí jedno dítě mezi mrtvé nahé cikány a cikánky. Pohled na kupu mrtvých připomíná vybombardovaný chrám a těla mrtvých dětí na ní leží jako andělíčci, protože neměly to štěstí, aby se narodily v zemi, kam nesahá vliv hákového kříže." Robert Blank, Mrtvý se vrátil.
V srpnu 1944 byl celý cikánský tábor BIIe zlikvidován. Všichni jeho obyvatelé během několika málo nocí skončili v plynových komorách.
Osvětim přežilo jen 5% romských vězňů.
Romy v okupovaných zemích Evropy stíhal stejný osud jako Židy. Obyvatelstvo okupovaných zemích bylo školeno jak zacházet s „méněcennými rasami" a téměř všichni Romové z Estonska, Litvy a Lotyšska byli vyvražděni v místech svého bydliště svými spoluobčany.
Situace na Slovensku a jiných zemích s profašizujícím režimem byla odlišná. Romové zde byli většinou ponecháni ve vymezeném životním prostoru. Ale i zde umírali vyhladověním a na tyfus. V Bulharsku a Jugoslávii se za Romy postavily muslimská a makedonská církev, které odmítly Romy Němcům vydat. V Maďarsku začaly deportace Romů až po svržení Horthyho vlády, na Slovensku po potlačení Slovenského národního povstání a po vstupu německých vojsk na území státu. Mnoho Romů tehdy uteklo do hor a bojovalo s partyzány. V Tisovci byl po válce postaven zastřeleným Romům pomník.
Podle dostupných údajů žilo roku 1941 v Čechách a na Moravě přibližně 7 000 Romů. Válku jich přežilo asi sto. Ctibor Nečas udává vyšší čísla: 600 až kolem tisíce.
/Slovenských Romů (roku 1941 byl odhadován jejich počet na 60 000) přežilo mnohem více a značná část se po roce 1945 přestěhovala do Čech. A spolu s nimi i mnoho Romů z Rumunska a z Maďarska. Roku 1947 žilo v Československu odhadem asi 101 000 Romů. /
To jsou fakta, která jsem tehdy zjistila A dodnes si kladu otázku: Proč jsme to neměli vědět? Proč se nám to snažili komunisti utajit?
Dívali bychom se pak na snědé zpocené kopáče podél cest s menším despektem a s větší úctou?