Reklama
 
Blog | Kateřina Sidonová

Šedý únorový den

krátká povídka 

Se zapálenou cigaretou v puse se vyklonila z okna. Do břicha ji příjemně hřála tvrdá žebra topení. Venku bylo chladno. Na chodníku o čtyři patra níž zbytky zledovatělého sněhu na dlažebních kostkách. Šedý únorový den s ocelovou příchutí. V parku holých stromů pobíhal černý pes.

Típla o parapet a nedopalek nacpala do držátka na praporek.

Zavřela okno. Protože nedoléhalo, ucpala škvíru hnědou píchavou dekou. Natočila do konve vodu a až když ji postavila na sporák a škrtla, uvědomila si, že kafe došlo. Na pultě se válel prázdný pytlík. Zmuchlala ho a hodila do smetí. Chvíli se hrabala v kredenci, ale našla jen hromádku ztvrdlého cukru přilepenou k polici a placatku rumu. Chtěla péct vánoční cukroví, ale nějak se k tomu nedostala.

Reklama

Udělala si grog do velkého hrnku s červenými puntíčky, posadila se s ním ke stolu a hřála si ruce. Vždycky je měla studené. I když jí bylo teplo. Málem všechno rozlila, jak sebou trhla, když zazvonil telefon.

„Haló?“ řekla do sluchátka a měla ochraptělý zastřený hlas, protože několik dní nemluvila.

„Ahoj. To jsem já.“

Delší pauza.

„Víš, kdo volá?“

„Ne,“ odpověděla a sáhla do kapsy svetru pro balíček startek a zápalky.

„Vážně mě po hlase nepoznáváš?“

„Ne.“

Rozpačitý smích.

„No to jsem já Jarda!“

Přemýšlela, jakého Jardu zná, ale napadl ji jenom ten zedník, co s ním chodila její spolužačka Kamila na gymplu. A navíc se ani nejmenoval Jarda, ale Pája.

„Jsi to ty Lenko, že jo?“

„No jasně, už tě poznávám!“ řekla M. a pokoušela se jednou rukou udržet krabičku zápalek a zároveň o ně škrtnout sirkou.

Zlomila se. „Kurva,“ zamumlala.

„Sem si řikal, že ti zavolám a poptám se, jak se máš.“

„A to jsi byl celou tu dobu pořád v tom…“ Doufala, že větu dořekne sám, ale na druhé straně drátu bylo ticho.

Pak: „Ty to víš?“

Podržela si telefon u ucha levým ramenem a konečně si zapálila.

Vypálenou sirku zabodla k dalším do vyprahlé hlíny v květináči s umírající monsterou.

„Já myslel, že to nevíš. Jak ses to dozvěděla?“

 „To víš, lidi mluvěj.“

Odkašlal si. „Prásknul ti to Venca, že jo?“

Neodpověděla.

 

 

„No nic. Tak to aspoň víš a já ti nemusim vykládat nesmysly o tom jak jsem byl na montáží v Sýrii, že jo?“

„Ne, to fakt nemáš za potřebí, Jardo.“

„Poslyš, máš nějakej divnej hlas, jseš to ty, Lenko, že jo?“

„A kdo jinej bych asi tak byla?“

„Já myslim, že nejsi Lenka.“

Vypustila pomalu kouř a vyčkávala.

„Haló?“

„No prosím?“

„Vy nejste Lenka, že ne?“

„Ne.“

„Tak to promiňte. Asi sem vytočil špatný číslo.“

„A kde jste celý ty roky vlastně byl? Byl jste v kriminále?“

„Proč vás to zajímá?“

„Já vám nevolala.“

„Měla jste říct hned, že nejste Lenka.“

„Tak kde jste byl?“

„Jak se jmenujete?“

„M.“ řekla M.

A podívala se na sebe do zrcadla, které viselo nad telefonem.

V předsíni bylo šero, ale ani tak se sama sobě nelíbila.

„Nebyl jsem ve vězení. Celý ty dva roky jsem byl v léčebně.

Teda v blázinci.“

Projela si rukou rozcuchané vlasy, ale zapomněla, že drží cigaretu. Pár se jich o její koneček přiškvařilo.

„Vy jste blázen?“

 „Někdy.“

„A co děláte, když jste blázen?“

„Rozbíjim věci.“

„Aha.“

„Co děláte vy?“

„Já nejsem blázen.“

Zasmál se..

„Chtěl jsem vědět, co máte za zaměstnání.“

„Já jsem učitelka.“

„No pozdrav pánbů.“

„Proč?“

„Já se ve škole špatně učil. A všechny jsem pořád vytáčel.“

„Škoda, že nevěděli, že jste budoucí blázen, třeba by s váma měli větší trpělivost.“

„Jo.“

Zatípla cigaretu do hlíny vedle plůtku ze sirek a slíbila si, že ji později vyhodí do koše.

„Už vás nebudu zdržovat. Promiňte ten omyl.“

„Mějte se hezky.“

„Vy taky. A ještě jednou se omlouvám, že jsem vás zdržoval.“

„Stejně jsem jen seděla a čuměla do zdi.“

„Bydlíte sama?“

Chtěla ho utnout, položit to. Ale řekla: „Tak nějak. Ještě jsem si nezvykla.“

Sevřelo se jí hrdlo. Jako by ji ta slova dusila.

Vycítil úzkost v hlase.

 „Promiňte, nechtěl jsem…“

„Ne, to je v pořádku.“

„Co učíte?“

„Dějepis a češtinu.“

„Vážně? Já myslel, že všechny češtinářky na světě mluvěj spisovně.“

„Tak možná nejsem správná češtinářka.“ Zasmála se.

„Vůbec asi nejsem dobrá učitelka. Nejsem ten správnej typ na učitelku.“

„Ne?“

„To byste mě musel vidět.“

Znovu zvedla oči k zrcadlu a našpulila na sebe rty.

„Vidíte, teď vás pro změnu zdržuju já. Zavolejte tý svý Lence, jak jste chtěl. A přeju hodně štěstí ve světě normálních.“

„Díky. Mějte se,“ řekl. A zavěsil.

Možná byla trochu zklamaná.

Odnesla si z kuchyně grog do obýváku a zapnula televizi. Lepší než čumět do zdi. Vystydnul.

 

 

další obrázky k vidění na: http://katerinasidonova.blogspot.cz/