Protože já a lidé okolo mě, my jsme s ním žili. My na něho mysleli. Tajně jsme si špitali o něm a o Janu Zajícovi, uvažovali jsme, jestli bychom byli schopní něco takového udělat i my. A někteří jsme říkali, že to bylo zbytečné, a že to neměl dělat.
Jen se podívejte na ty prázdný šedý tváře, co míjíte na ulici. To kvůli nim to udělal? Za tyhlety sraby on položil život? Vždyť my si to vůbec nezasloužili. My jsme tu jeho pochodeň nezvedli, my zalezli do svejch hlemýždích domečků a neodvažovali se vystrčit ani ty růžky.
A otáčí se deska a Kryl říká, že „ryjeme držkou v zemi". Já tu větu neměla ráda.
Jinou desku mi pustila právě Kristýna Vlachová. Mohlo mi být tak třináct. Byl na ní záznam pohřbu Jana Palacha. Vzpomínám si na ten pocit. Svírání žaludku a mráz, co běhá po zádech, když Václav Voska recituje Holubovu báseň
A tady stojí Picassovi býci.
A tady pochodují Daliho sloni na pavoučích nohách.
A tady bijí Schoenenbergovy bubny.
A tady jede pán de la Mancha.
A tady Karamazovi nesou Hamleta.
A tady je jádro atomu.
A tady je kosmodrom Luny.
A tady stojí socha bez pochodně.
A tady běží pochodeň bez sochy.
A je to prosté. Kde končí
Člověk, začíná plamen.
A pak v tichu slyšet drmolení
Červů popela. Neboť
Ty miliardy lidí v podstatě
Drží hubu.
Myslela jsem na něho často. Ne, že bych o něm a jeho činu racionálně přemýšlela. Spíš jako by ve mně něco zůstalo, něco se usadilo vzadu v mé mysli a neustále mi připomínalo, že Jan Palach zemřel proto, abych já měla odvahu svobodně žít. Co je vyhazov ze školy v porovnání se smrtí? Možná to řeknu trochu pateticky, ale měla jsem pocit, že mě upálení Jana Palacha zavazuje. Věděla jsem, že se nesmím nechat slisovat, nesmí se ze mě stát svině, nesmím jednat proti svému svědomí. Aby jeho oběť nebyla zbytečná.
Co cítím, nedokážu popsat slovy. Odvysílaný dokument ve mně vzbudil zapomenuté pocity a ty mě teď tíží na prsou. Protože přes všechno, co jsem tu napsala, se mě zmocňuje úzkost… a hrůza.
jako bych to psala jemu