„A kdyby někdo zvonil, tak neuslyšim. Budu mít na uchátkách sluchy.“
„Co?“ vyvalí na mě Terka oči.
Přetočím si v duchu, co jsem řekla, jako by to byl pásek na magneťáku, a deset minut se pak chechtám jako blázen. Dcera si poklepe na čelo a řekne: „Měla bys míň pracovat, mami.“
Mávnu rukou a vrátím se k poslední větě překladu. „Patky šel na parkoviště.“
Proboha, jakej Patky? Mrknu do anglické předlohy a rozesměju se znovu, tentokrát umírněně, a pár klepnutími na klávesnici uvedu větu „Pak taky šel na parkoviště“, do správné podoby. Ještě opravím slovosled. Možná má Terka pravdu. Už bych to měla pro dnešek zalomit. Ale nemůžu. Dneska mi totiž nabídli další práci a já hamoun hamižnej ji vzala, takže teď budu sedět u počítače celý týden od rána do noci.
„Táhnul jste ho za kolem přes půlku Los Angeles,“ praví policista ve filmu a osvalenej gangster se ušklíbne: „Potřeboval jsem upustit páru, tak jsem se trochu projel…“ Zarazím se a celou situaci si představím. A je to dost komický obrázek, jak ta hora masa šlape do pedálů. Ale už jsem to někde psala. Se slovem „bike“ mám chronické problémy.
Kolem druhé se konečně dopotácím do postele. Zdá se mi, že jdu po ulici, v každé ruce těžkou igelitku od Alberta. Vedle mě jde moje ségra s kočárkem a za ní se táhne parta jejích kamarádů herců a jsou hluční a vadí mi, protože vykřikujou a dělají nám ostudu. Odpojím se od nich a spěchám na tramvaj, ale ocitám se na kraji útesu, tramvajové koleje se vinou hluboko pode mnou a nikde není cesta dolů. Obracím se, hledám schody, po kterých bych seběhla, ale místo toho se dostávám mezi malé přízemní domky, které od sebe odděluje spleť vodních kanálů. Je to úplný labyrint a východ nemůžu najít. Zpoza rohu vyrazí koňské spřežení, na valníku se veze celá ta ségřina hulákající partička a za sebou táhne necky a v nich živé prase. Mávají na mě: „Naskoč, naskoč si“, ale já nechci, přeju si být už doma a odložit tašky. Bloudím mezi anály, hledám neexistující mosty.
Kanály samozřejmě.
Vzbudil mě telefon.
„Poslyšte, Kateřinko…“ Paní úpravkyně dialogů. „Nějak mi nesedí jak ta Grace říká: Chci ti vyhulit péro.“
„Ano?“ Vybavím si příslušnou scénu ze seriálu.
„Ona mu přece nemá co hulit, Max přece žádný péro nemá.“
„Ale jo, má přece to gumový.“
„Ale ona mu ho nekouří. Divák bude zmatený. Já bych řekla, že ona mu jí úplně normálně vylíže.“
„Jenže Grace to říká Maxovi proto, aby jí ukázala, že ji bere jako chlapa.“
To už se probudila i Terka a cestou na záchod protáhne obličej.
„Normální pracovní rozhovor,“ vysvětlím jí.
Pak se oblíknu a jdu nakoupit.
„Co byste si přál, pane?“ zeptá se mě v krámě řezník.
A když se pak táhnu s taškama domů, pokřikují na mě dělníci z lešení: „Mamino, pojď nám taky něco uvařit.“
Doma sedám k počítači a zběžně pročítám svou noční práci.
Větu „Monet has come from the dead and he wants me to give you a message,“ jsem přeložila jako: „Monet se vrátil z onoho světa a chce, abych tě namasírovala.“
To bude zase den.