Stavíme na Újezdě. Nevystoupil skoro nikdo, ale dovnitř se hrne skupina obtloustlých Romů a Romek, chlapi i ženy v kožených bundách, ženské přes ně mají přehozené dlouhé barevné šátky. Cizinci na ně nepokrytě čumí. Jako na další pražskou atrakci. Pár Romů nastoupilo zadními dveřmi, ale vepředu se něco děje.
„Ty fašisto!" utrhl se kulatý Rom s pleší na řidiče. „Chceš abyzme vystoupili, ty rasisto?! Nepustíš náz dovnitř?"
„Co se stalo?" chce vědět Háta.
„Pan řidič nechce, aby ty lidi s náma jeli, protože jsou to asi kapsáři a on je moc dobře zná. Jezděj tady asi často," odhaduju situaci.
Turisti si stoupají na špičky, aby jim nic neuniklo. Cikáni nechtějí slézt ze schůdků a řidič odmítá pokračovat v jízdě.
Trčíme tam jako ve vzduchoprázdnu. Už pět minut. Kdy se konečně hneme?
„Ty krávo cikánská, co na mě šaháš!" vyjekl někdo na zadní plošině.
„Chtěla mi ukrást peněženku!" přeskakuje do fistule ženský hlas. „Zlodějka jedna, už měla ruku v mý tašce!"
Asi jim došlo, že nepoříděj, vystoupili a znechuceně odplivují na chodník.
Řidič přehlédl cestující.
„Ty si taky vystup." Ukázal někam doprostřed lidí na vysokého Roma v modrém manšestrovém saku.
Vždyť to je ten chlap, co bydlí v naší ulici. Háta chodí s jeho holčičkou do školy.
„Já?" ukázal si mladý Rom na prsa. Rozhlédl se kolem.
Cítil, jak na něho všichni civí. Maďaři, Italové, Němci a pár Čechů…
A tramvaják na něj ukazuje prstem.
Co já s nima mám společnýho?
„Nechápu, proč bych měl vystupovat," vypravil ze sebe konečně.
„Koukej vypadnout a nediskutuj, nebo zavolám policii."
Přejel očima po spolucestujících. Dobře se bavili. Jako by se dívali na zvíře v zoologické zahradě. Na divadelní představení.
Cožpak s nima vůbec můžu jet dál? Betj s nima zavřenej v tomhle malym prostoru, cítit jejich pohledy, vědět, co si o mě myslej…
Chtělo se mu zmizet. .
Ale… Cožpak nemám žádný práva? Cožpak si to můžou ke mně dovolit?
Měl bych tu zůstat.
Svíral se mu žaludek.
V kapse obracel nervózně zapalovač.
„No tak, chceme jet dál. Pospícháme," obořila se na něho paní s bachratou nákupní taškou.
„Proč se díváte na mě?" ohradil se.
„Tak vystoupíš, nebo ne?"rozkřikl se řidič.
A pak jsem konečně řekla: „Já toho člověka znám. On k nim přeci nepatří. Je to slušnej člověk."
„Je to všechno stejná pakáž,"zafuněla žena s taškama.
„Když teda říkáte," rozhodil rukama tramvaják. Dveře se zavřely a jeli jsme dál.
Vystoupil na další zastávce.
Cítila jsem se trapně. Jak se budu tvářit, až ho potkám doma v Karlíně na ulici?
V samoobsluze? Před školou?
Atmosféra v tramvaji se uvolnila, Češi zaujatě objasňují zmateným turistům, co se stalo.
„Most Gypsies use their children. They send them to rob and steal…" vykládá tlustá paní s příšerným přízvukem. Bílým, houbovitým Němcům.
Jsou mi tak odporní. A nejvíc mi vadí, že patřím k nim. Že jsem bílá jako oni. Že i já bojuju s pocitem nadřazenosti, se kterou se bílá rasa už zřejmě rodí. Že mi bude trapně podívat se tomu chlapovi do očí, až ho potkám, jenom proto, aby ho nenapadlo, že si myslím, že je o něco horší než já, protože je trochu snědší…
V té chvíli tramvaj zastavila na stanici. Prostředními dveřmi nastoupil kluk v černém kabátě s červeným šátkem kolem krku. V puse zapálenou pokroucenou cigaretu.
Lidi před ním ustoupili. Zůstal stát na volném místě jako na jevišti. Rozhlédl se kolem sebe.
Pak zvedl levou ruku. „Heil Hitler!" zařval jednomu z Němců do obličeje.
V tramvaji bylo mrtvolné ticho. V Němcích by se krve nedořezal.
Řidič prošel vozem a chytil kluka pod krkem. Vyhodil ho z vozu.
Kluk spadl na trávník. Chechtal se.
„Vy svině fašistický!" řval za tramvají a ukazoval nám vztyčený prostředník levé ruky.
Omluva: tento text byl původně na mé (dnes už zrušené) internetové stránce