Konečně jí to řekla. Vyříkaly si, co jim vadí, a zjistily, že mají na vzdělávání a výchovu naprosto protichůdné názory. A s tím se rozešly.
Začalo to trochu divoce. Už ve třídě, na začátku třídní schůzky. Učitelka si asi deset minut stěžovala, jak jsou děti drzé a neposlušné, jak ničí školní majetek, že s nimi není rozumná řeč, že se chovají odporně i k sobě navzájem a co se týká učení, jsou to všechno lajdáci a flinkové.
„Včera jsem se jich při angličtině zeptala na úplně jednoduchou věc, kterou by měly znát už z páté třídy. Odkud jsou a jak se jmenujou. A oni po čtyřech letech výuky nejsou schopné odpovědět." Udělá dramatickou pauzu. „Nikdo," dodá po chvíli a rozhlédne se po rodičích těch imbecilů.
Karolína cítí, jak jí něco stoupá pomalu od posledních obratlů páteře směrem nahoru a chce to vystřelit temenem hlavy.
„No a teď ještě k těm záchodům," pokračuje učitelka, ale Karolína už to nevydrží a skáče jí do řeči.
„Promiňte, paní učitelko!" hlásí se. „Promiňte, ale já jsem taky učila angličtinu." Uvědomuje si, že musí opatrně, aby ji neurazila, nechce se s ní hádat. „Ale není to trochu divné, že po čtyřech letech výuky neumějí odpovědět na otázku, jak se jmenujou?"
Ticho.
„Čím to asi je?" naléhá Karolína a rodiče krčí rameny.
„Protože se doma neučí," odpoví učitelka. „Protože neumějí slovíčka a protože na to kašlou."
„A jak můžete dál pokračovat ve výuce, když nemají zvládnuté ani základy?" doráží Karolína, neschopná přestat, hnaná vnitřním vztekem, který se při pohledu na ostatní rodiče mísí s bezmocí. „Jak můžete s dětmi probírat předpřitomnej čas, když neuměj ani přítomnej? Po čtyřech letech?"
Rozhlédla se, jestli už konečně pochopili, kam míří. Jenže všichni se upřeně dívají do lavic a už s tím nechtějí nic mít. Smíření s tím, že jejich děti neumějí anglicky, protože jsou to všechno blbci.
„Podívejte se, já tady učím to, co mám učit, máme nějaké učební plány, musíme někam dojít a když se to nejsou schopné naučit, tak je to jejich chyba."
„Ježišmarjá!" vykřikla Karolína, zoufalá, že ani ta učitelka nechápe, o čem mluví. „Není ta chyba třeba ve způsobu výuky nebo tak nějak?" Měla říct, že je to možná chyba učitele, ale neodvážila se. „Když říkáte, že jsou na tom takhle bledě všechny děti?" dodala už klidněji.
„Ale, ale…" zakoktala se. Učitelka. A pak: „Já jsem nemluvila o všech dětech… A vy zrovna máte co se ozývat, paní Drtinová, vaše Háta nepatří k těm, co by se dvakrát dobře učily. A když se vám zdá, že se ve škole nic nenaučí, tak s nimi pokaždé proberte látku znovu doma."
„Kdybych byla schopná učit je doma, neposílala bych je do školy."
Pán v lavici u okna pohrdlivě zafrkal. Karolína zmlkla.
Jenže potom začala učitelka o záchodcích a jak se rozhodlo, že děti během hodin nebudou pouštět vyčůrat. A kdo si zapomene přezůvky, musí chodit bos, nemají je zapomínat.
Karolína se neovládla a zase cosi vykřikla.
„Říkala jste něco, paní Drtinová?"
Připadá si jako školačka, která vyrušuje při vyučování.
„Já jsem myslela, že škola má bejt přátelský místo a ne buzerace," zopakovala co před tím neslyšeli.
Třídou to zahučelo. Pak se na ni sesypali jak sršni. Co to říká za nesmysly? Děti přece vydrží nečůrat celou hodinu, i když jsou třeba nastydlé. Vždyť si často jenom vymýšlejí, aby se ulily. „Dítě vydrží nečůrat až čtyři hodiny!"
„Jo!" otočila se Karolína k blondýně, která řekla poslední větu. „Pes vydrží nečůrat třeba i dvanáct hodin!"
Chvíli trvalo, než jim to došlo.
Pán v poslední lavici povstal a ukázal rozezleně na Karolínu. „Navrhuji, aby této paní už nebylo uděleno slovo!"
„Už mlčim," rozhodila ruce. „Už mlčim, jistěže."
Pak ji učitelka jmenovala mezi rodiči, kteří mají přijít do kabinetu, protože jsou s jejich dětmi problémy.
Tam si to v klidu vyříkaly.
Učitelka si stěžovala, že je Háta drzá a žádala, aby Karolína svým dětem stanovila pevné mantinely, protože nemají žádné. Karolína odpověděla, že na to už jsou její děti příliš velké a že na způsobu své výchovy nic měnit nebude. Navrhla učitelce opatrně jiný pohled na věc.
„Já nevím, ale připadá mi, že učitelé si myslí, že děti budou uctívat jejich autoritu jen proto, že jsou učitelé, ale to přece nejde, každý si musí autoritu vybudovat sám. Aby byla přirozená a ne vynucená." Byla na sebe pyšná, že to dokázala tak pěkně vyjádřit. Učitelka na to pokrčila rameny a řekla, že ona je benevolentní dost a „Nějakou autoritu přece mít musím."
„My si asi nerozumíme…" začala Karolína, ale pak zmlkla.
Už to tu bylo zase. Jedna mluvila o voze a druhá o koze. Jejich myšlení bylo jako dvě různoběžky, ale Karolína pochybovala, že mají naději se někde, byť i ve velké dáli, protnout.
„Taky mě mrzí, že děti škola nebaví," zkusila to odjinud. „Že je vůbec nebaví vzdělávat se. Že to všechno berou jako otravu a učej se jenom kvůli známkám."
Učitelka se zasmála a potřásla hlavou. „Ukažte mi dítě, které se rádo učí. Vždycky to tak bylo, že děti škola nebavila. Choděj sem rádi jenom že se viděj se spolužáky." Podívala se na Karolínu a nadzvedla pinzetou dokonale vykroužené obočí. „Vy jste se snad učila ráda?"
Karolína se zvedla.
„Jo, učila jsem se ráda," přisvědčila. Měla pocit, že další rozhovor by byla už jen ztráta času. Na chodbě ostatně netrpělivě čekali další rodiče.
„No nic," podala učitelce ruku.
„Jsem ráda, že jsme si to vyjasnily," řekla učitelka.
„Ano," přikývla Karolína. „ Já jsem celý ty léta mlčela, protože jsem si říkala, že to nemá cenu, ale teď se mi fakt ulevilo. Že už se nemusím přetvařovat. Vůbec se mi přístup většiny učitelů k výuce nelíbí. Dala jsem holt děti do špatné školy. Měla jsem přece jen vybrat nějakou alternativnější. Ale teď už je pozdě, když končej. Udělala jsem chybu." Snad to moje děti přežijou bez větší újmy, pomyslela si.
A pak vypadla. Ven. Na vzduch.
Zhluboka vydechla. A pak ještě jednou.