Ne, že bych se vydrápala na nějakej Mount Everest, možná ani Říp to nebyl, jen takovej malej vršek za humny. Byla jsem pochválena. Řekli mi, jak dobře tu svou práci dělám. Že bych mohla bejt i jednou z nejlepších.
Hohoho.
Jenže dneska mi napsali odjinud, že to nestálo za moc, že pan režisér frflal. No ano, pauzy jsou pro mě zatím problém. Prostě nevim kdy a jakou dát. Kdyby bylo po mym, tak bych pauzovala pořád, ale to by byl pak text samá pauza. Tak ty pauzy nedělám a jak je vidět, je to asi chyba.
A vůbec.
Člověk by si řek, že vyznačit pauzy nic není. Když jsem ještě o úpravách dialogů nic nevěděla, říkala jsem si: no a co je na tom za umění? Napíšu čas, kdy začíná kdo mluvit, vyznačim dechy, smíchy a další citoslovce, udělám pauzy a je to. To by mohl dělat automat.
Jenže to není vůbec tak lehký. A když se to pokusíte dělat jako robot, tak to možná stačí na reality show, ale na film už ne.
Klobouk dolů před herci, co seděj v tý zvukotěsný kabince. Všechny moje chyby musej na place opravit. Leckdy je viděj už předem. Že se „nevejdou" nebo že tam teď Bruce Willis „klape" na prázdno.
To se totiž stává. Že herec pohne ústy a při tom nic neřekne, ani nevzdechne, prostě nevyloudí sebenepatrnější zvuk. Ale dabing i ten neexistující zvuk musí pokrýt, protože by to vypadalo, že se na ten kousek zapomnělo. Když klape na prázdno, je to chyba úpravce. Úpravce vlastně může za všechno.
Úpravců je málo. Překladatelů celý zástupy.
Překlad máte hotovej za den. S úpravou se pipláte hodinu za hodinou, se sluchátky na uších, očima přilepenejma na obrazovku, snažíte se zachytit každej dech, každý mlasknutí. Pak jim tu svou větu cpete do pusy, přehráváte si několikrát za sebou jak to říkají anglicky (portugalsky, rumunsky…), zkracujete, pak zas prodlužujete, prohazujete slova, vymýšlíte jiná. Tady je krátká pauza, tady dlouhá. Dech, pauza, mlasknutí a zase pauza. Pak si celou větu přehrát znovu. Zdá se, že dobrý. A pak ještě jednou a nahlas si s Brucem Willisem říkat:
„Přeber řízení. krátká pauza Pořád proti proudu. dechy výkřik pauza Přepni na kanál osm. Řekni Pendrmenovi, aby poslal posily. dlouhá pauza Jdeme na to." Do sluchátek mi řve na plný obrátky motorovej člun.
Děti se za mejma zádama hádaj, dělaj si večeři. Maminka nefunguje, maminka se jim ztratila v akčním filmu a vykřikuje si u toho nějaký nesmysly.
"Zavři už hubu, kurva. krátká pauza Nebo tě rovnou zabiju!"
Nejhorší jsou hádky. Když mluví víc lidí přes sebe a navíc je ještě třeba kolem dav. Musíte bejt vždycky jednou z těch osob a sledovat nit jejich řeči, výkřiků, skřeků a dechů od začátku do konce. Když je těch lidí deset, jedete tu scénu snad stokrát. Po hodině máte hotový dvě minuty. A ještě máte před sebou sto osmnáct. Zavalí vás naprosté zoufalství. Navíc máte pocit, že to, s čím jste se úporně lopotili, stejně nesedí.
A když se na to pak díváte, když už to běží třeba v televizi, tak vás poleje hrůza, protože kolem těch přes sebe mluvících lidí, na který jste soustředili veškerou svou pozornosti, přeběhnou dvě malé děti, očividně výskají radostí, ale jsou zřejmě chudinky hluchoněmé.
A můžete za to vy!
Nedá se to odfláknout. Nedá se to uspěchat. Musíte se ubírat filmem větu za větou, pěkně trpělivě a pomalu a tak dlouho, dokud s každou scénou nejste spokojení. Je to docela dobrodružství. Nebo možná spíš křížovka, kviz. Mě to baví.
Po deseti hodinách práce pak sedíte tupě před televizí, sledujete detektivku a váš vymazanej mozek vnímá jedině: smíšek, dech, pauza, pusa mlask.
A už nenadávám, co za idiota dělal ten dabing. Mohla jsem to bejt zrovna tak já.